Historie Čechů a Slováků v Kanadě

Nikdo už asi přesně nezjistí, kdo byl prvním Čechem, který stanul na půdě dnešní Kanady. Styky českých zemí s Kanadou mají staré kořeny. V této souvislosti bývá často připomínána osobnost prince Ruprechta Falckého, narozeného 17. prosince 1619 v Praze, který se od roku 1661 účastnil jako první guvernér Společnosti Hudsonova zálivu dobývání Kanady. V 18. století působili v Kanadě moravští bratři, avšak ve větším měřítku začali čeští vystěhovalci přicházet do Kanady teprve v poslední třetině 19. století spolu s dalšími emigranty z rakousko-uherského mocnářství. Patřili k nim i čtyři čeští farmáři (Junek, Pangrác, Doležal a Skokan), kteří se v roce 1884 usadili v Saskatchewanu a založili osadu Kolín blízko městečka Esterhazy, pojmenovaného podle majitele první Uhersko-americké osidlovací společnosti, která vystěhovalcům zprostředkovávala vlastnictví půdy.O první vlně emigrace z českých zemí, jež skončila v roce 1914, nemáme k dispozici přesné údaje, neboť tehdejší statistiky zaznamenávaly pouze státní příslušnost, nikoli národnost přistěhovalců. Teprve sčítání obyvatel Kanady po první světové válce v roce 1920, kdy už existovalo samostatné Československo, prokázalo, že v Kanadě žije 8 840 Čechů a Slováků. Obě etnika se usazovala hlavně v Montrealu, Torontu a Winnipegu. Mezi přistěhovalci převládaly dělnické a řemeslnické profese, nechyběli však ani zemědělci, kteří se soustřeďovali do venkovských osad, zejména v Albertě (jedna z nich nese jméno Prague), v Britské Kolumbii a v Ontariu. Příliv vystěhovalců z Československa do Kanady ve 20. letech rok od roku prudce sílil — v roce 1922 přibylo do Kanady 110 osob, v roce 1928 již 8 184, což byla více než polovina tehdejších československých vystěhovalců do zámoří. Ve 30. letech se příliv českých emigrantů v důsledku hospodářské krize snížil, někteří se dokonce vraceli do staré vlasti. Přesto těsně před vypuknutím druhé světové války žilo v Kanadě přes 40 000 krajanů (včetně Karpatorusů), z nichž byla většina Slováků (26 000, tj. téměř 65 %). S těmito počty rámcově koresponduje i údaj dr. Hnízda, zaměstnance československého generálního konzulátu v Montrealu, podle jehož odhadu žilo v Kanadě k 15. květnu 1937 35 000 Čechoslováků, z nichž 1/5 připadala na Čechy, 3/5 na Slováky a zbytek tvořili Němci, Maďaři, Poláci, Židé a podkarpatští Rusíni.

První krajanské spolky vznikaly při kostelech a měly konfesionální charakter. Nejstarší světskou organizací byl tělocvičný spolek Sokol, založený českými horníky ve Franken v roce 1912. K daleko masivnějšímu zakládání spolků, jež sdružovaly krajany rozptýlené po celé Kanadě, však začalo docházet až v meziválečném období. Z třicítky krajanských organizací byly nejvýznamnější torontský Československý kulturní klub a winnipežská Tělocvičná jednota Sokol. Ve Winnipegu byla ovšem v polovině 30. let založena i vlivná Kanadská slovenská liga, která od počátku prosazovala ideu samostatného Slovenska. Protože komunikace a vzájemná spolupráce mezi krajany byla pro značnou rozlehlost země neobyčejně nesnadná, připadla důležitá úloha českému a slovenskému tisku, vydávanému z iniciativy řady nově vznikajících vzdělávacích a podpůrných spolků (zejména v Torontu a ve Winnipegu). V Montrealu vycházely od roku 1929 Kanadské noviny, týdeník s nákladem 5000 výtisků, jež však musely být po odhalení finančních machinací jejich vydavatele zastaveny, a tak funkci centrálního krajanského periodika poté na poměrně dlouhou dobu (1934–1948) převzala Nová Vlasť, vydávaná Československou novinářskou společností za redakce Martina Dudáka a zpočátku též Stano Zubera. Slovenští komunisté vydávali v letech 1936 — 1940 Hlas ľudu a od roku 1941 průběžně až do pádu komunismu v Československu Ľudové zvesti.

Významným pojítkem kanadské krajanské komunity, rozdělené ve 20. a 30. letech vzájemnou řevnivostí a lokálními zájmy, se stala obrana Československa v době jeho ohrožení nacistickým Německem a po likvidaci republiky podpora úsilí o její osvobození a obnovení. Střediskem těchto snah byl zejména Montreal, kde se například 27. března 1938 konalo velké shromáždění na podporu integrity československého státu a kde vznikl i Výbor na obranu Československa, který mezi krajany organizoval finanční sbírky na Fond obrany. Další akce solidarity se starou vlastí, které pak kulminovaly v době mnichovské krize, se konaly na různých místech v Ontariu (mimo jiné v Torontu, v Hamiltonu, v Sarnii na Huronském jezeře, ve Windsoru — v těsné blízkosti amerického Detroitu — a v Niagara Falls).

Po rozpadu ČSR a nacistické okupaci v březnu 1939 došlo v kanadském krajanském hnutí ke krystalizačnímu a sjednocujícímu procesu, který vyvrcholil v roce 1940 spojením dvou nedávno vzniklých organizací, montrealského Československého národního sdružení v Kanadě a torontského Sdružení Čechů, Slováků a Karpatorusů v novou organizaci s názvem Československé národní sdružení v Kanadě. Toto sdružení se jednoznačně (proti jeho programu se zásadně stavěla pouze Kanadská slovenská liga) přihlásilo k československému zahraničnímu odboji, soustavně se snažilo získávat kanadskou veřejnost pro jeho podporu, pomáhat československým uprchlíkům, kteří se dostali do Kanady, a organizovat nábor dobrovolníků do československých vojenských jednotek. Během války uspořádalo celou řadu propagačních akcí a sehrálo významnou úlohu při organizaci programu návštěv významných československých osobností (ministr exilové vlády Jan Masaryk, senátor Vojta Beneš, protestantský teolog J. L. Hromádka). Zájem o československé osvobozenecké úsilí soustavně probouzeli i členové stálé československé vojenské mise v Ottawě. Kanadští krajané se významně podíleli na shromažďování finančních prostředků na podporu poválečné obnovy osvobozeného Československa. Za připomenutí rovněž stojí, že piloti československých perutí ve Velké Británii se na své bojové úkoly připravovali v kanadských výcvikových táborech.

Zatímco česká emigrace měla v meziválečném období převážně sociální a hospodářský charakter, vystěhovalectví od druhé světové války stále častěji souviselo také s politickými událostmi v Československu. V letech 1939–1945 našlo v Kanadě své útočiště před Hitlerovým režimem asi tisíc českých a tisíc sudetoněmeckých uprchlíků.

V období po druhé světové válce proběhly dvě velké vlny vystěhovalectví do Kanady — po instalaci komunistického režimu v únoru 1948 a po vpádu armád Varšavské smlouvy v roce 1968. Slovenská složka první, těsně poválečné přistěhovalecké vlny přivedla sice do Kanady i početnou emigraci luďáckou, ale druhá, poúnorová, znamenala pro mnoho Čechů a Slováků záchranu před politickými represemi gottwaldovského režimu. Po zavedení důsledné vojenské ostrahy československých hranic se ovšem počet našich emigrantů, kteří přicházeli do Kanady, podstatně snížil. V letech 1951–1956 jich přibylo asi 2 500 (většinou prošli běženeckými tábory v Německu a v Rakousku) a během následujících 12 let, do srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, dalších přibližně 2 500 osob. Mnozí z nich se záhy integrovali do kanadské společnosti, ostatní počítali s tím, že se se znovunabytou svobodou zase vrátí do vlasti.

Po srpnu 1968 přijala kanadská vláda mimořádná imigrační opatření, na jejichž základě poskytla azyl 12 000 uprchlíkům z ČSSR. V roce 1971 zaznamenal oficiální kanadský census 82 000 osob, které se hlásily k českému nebo slovenskému původu. Do roku 1990 se pak do Kanady přistěhovalo dalších 9 000 Čechů a Slováků, řada z nich ovšem nebyli lidé, kteří opustili Československo, ale již starší usedlíci z USA.

I když Češi a Slováci netvoří velkou etnickou skupinu v Kanadě a ještě méně jich aktivně působí v krajanských spolcích (odhadem asi 15 % z celkového počtu), je jejich podíl na kanadském životě, zvláště v hospodářské a kulturní oblasti, nezanedbatelný. Integrální součást československého exilu tvoří rovněž Židé českého původu, sudetští Němci, volyňští Češi, podkarpatští Rusíni a v poslední době také Romové, jichž jenom v roce 1997 přicestovalo do Kanady asi 1 200.