Co znamená učit češtinu v zahraničí?

Andrea Prajerová, Ph.D.

Z různých krajů světa a se společným zájmem

V učebně ve druhém patře Ústavu jazykové a odborné přípravy na pražském Výtoni je rušno. Ocitám se v ní v pondělí ráno stejně jako dvě desítky účastnic a účastníků kurzu metodiky češtiny v krajanských komunitách. Po vyřízení základní administrativy přichází na řadu série seznamovacích aktivit. Kolem sebe vidím rozzářené tváře, ale taky trochu unavené a rozpačité. Je půl deváté ráno a pro ty z nás, kdo cestovali do Česka přes několik časových pásem, je ještě mnohem dřív.

Na kurzu nás vřele vítají zkušené lektorky a odbornice na výuku češtiny jako druhého jazyka. Jana Hudečková, která s námi komunikovala od samého začátku, svědomitě dohlíží na chod celé akce a připomíná, že všechny důležité informace budeme mít na padletu, virtuální nástěnce.

Daniela Hůlková Nývltová, současná ředitelka Ústavu, kurz oficiálně zahajuje a rovnou se s ní vrháme do metodiky plánování lekce. Jak říká, základem úspěšného předávání jazyka je stanovení cílů a výsledků, kterých chceme dosáhnout. Gramatika sama o sobě nestačí. Jde hlavně o rozvíjení konkrétních jazykových kompetencí. Cílem není naučit studentky a studenty minulý čas, ale aby minulý čas uměli používat. Čeština se tak učí v kontextu a v přirozených situacích. A taky bez zprostředkovacího jazyka, ale o tom později!

Zdena Malá, která nás bude provázet hned několika přednáškami a akcemi, skrze řadu her odbourává bariéry, které mezi námi mohly do té doby přetrvávat, a skupina lidí z nejrůznějších krajů světa se pomalu začíná víc poznávat. Netrvá dlouho a přicházíme na to, že všichni máme něco společného: učíme češtinu v zahraničí, máme vztah k Česku a mnohé a mnozí z nás žijí v bilingvních rodinách a vychovávají děti v několika jazycích. A že je to docela fuška!

Odpoledne míříme do prostor Karolína a Malé auly, kde se setkáváme se zástupkyněmi a zástupci institucí, které dlouhodobě podporují výuku češtiny v krajanských komunitách. Jiří Krátký z Ministerstva zahraničních věcí připomíná význam předávání českého jazyka dalším generacím a oceňuje, že zájem o češtinu mezi krajany přetrvává. Právě u dětí, které vyrůstají v zahraničí, přitom není vztah k češtině naprostou samozřejmostí.

A nikdy to tak nebylo. Uchovávání češtiny jako zděděného jazyka je něco, co si musíme střežit jako poklad.

Návštěva Senátu, pojistky demokracie

V úterý odpoledne se z učeben pod Vyšehradem přesouváme do překrásných prostorů Senátu ve Valdštejnském paláci. Kocháme se barokní zahradou, která Prahu zdobí již několik století, od dob třicetileté války. Setkáváme se s váženým senátorem Tomášem Czernínem, který má na starost krajanské záležitosti, a jeden po druhém se představujeme. Mezi námi jsou lidé s odlišnými osudy. Je tu Julie z Oregonu, ředitelka české školy v Portlandu, která se podílela na prosazování možnosti korespondenční volby pro Čechy v zahraničí. Eva z Peru je potomkem rodiny spojené s Baťou a nadšenou příznivkyní všeho českého. Jaro přináší zkušenost česko-srbské komunity v Banátu a Norvo studovala v Česku a dnes učí češtinu v mongolském Ulánbátaru. Kristýna z Frankfurtu nad Mohanem zase vychovává své děti hned ve čtyřech jazycích.

Ale jsou tu další: z Chile, Spojených států, Velké Británie, Kanady, Polska, Rakouska, Chorvatska, Švýcarska, Itálie anebo Řecka. Z Česka je s námi také skupina učitelek a učitelů z kurzu LIMA, kteří učí češtinu žákyně a žáky s odlišným mateřským jazykem. Až během této chvíle, kdy sedíme naproti sobě v kruhu a sdílíme své příběhy jeden po druhém, si uvědomuji, jak opravdu pestrá skupina jsme. Někdo odešel z Česka před desítkami let, někdo utíkal před komunismem a někdo odešel po revoluci – za prací, vztahem anebo novou zkušeností.

Zvedáme se ze židlí a následujeme paní průvodkyni do dalších částí senátní budovy. Valdštejnský palác nechal v 17. století vybudovat Albrecht z Valdštejna jako svou monumentální pražskou rezidenci, která měla konkurovat samotnému Pražskému hradu. Moc si ji ale neužil. V roce 1634 byl zavražděn, jen několik let po dokončení stavby. Palác později přešel do vlastnictví československého státu.

Od roku 1996 slouží jako sídlo horní komory Parlamentu. Tento rok je tomu tedy 30 let od ustavení Senátu, o kterém se často mluví jako o pojistce naší demokracie. Odcházíme z prostorů pastelových fresek a zlatých detailů do Prahy zmítané turisty. Je čas vrátit se na hotel Krystal na Evropské, kde bydlíme, a nabrat sílu na další dny.

Prodaná nevěsta aneb Národní divadlo trochu jinak

Věděli jste, že Prodaná nevěsta vůbec nemusí být nuda? Tahle klasika od Bedřicha Smetany v podání Alice Nellis přesto po svém uvedení vyvolala vlnu negativních reakcí. Kde jsou kroje? Kolik je tam Mařenek? Co tam dělají paneláky? A proč tam zmateně pobíhá postava režiséra, zatímco herečky a herci jako by ho vůbec neposlouchali? Nehoráznost! A to se tenhle kousek odehrává v Národním divadle!

Anebo se jedná jednoduše o moderní adaptaci, která nemusí sednout všem.

Společně se Zdenou Malou máme příležitost zhlédnout klasickou operu přenesenou do současnosti. Oproti některým kritikům se provedení většině z nás líbí. Osobně mě oslovuje odvaha režisérky transformovat něco, co každý zná, a dát tomu jinou, moderní podobu. Zdena Malá nás navíc na zážitek připravila, takže nás nepřekvapily ani tři Mařenky, ani paneláky na jevišti.

O přestávce povinná fotka na nejvyšší terase Národního divadla u dvou monumentálních sousoší antických trig. Drink. Zpátky na další akt. Scházíme po schodišti kolem bust a fotografií významných českých hereček a herců, od Rudolfa Hrušínského po Danu Medřickou. Odcházímeohromeni. Krásou Národního divadla a nevšedním zážitkem. Tři hodiny utekly jako voda. Vycházíme do rozsvícené noční Prahy a podél Vltavy jdeme na metro.

Hyvää päivää!

Říct, že kurz byl intenzivní, by bylo hrubé podcenění. Od pondělí do pátku vstřebáváme obrovské množství informací o tom, jak lépe učit češtinu v našich komunitách v zahraničí. V hodinách se věnujeme logopedii a správné výslovnosti, metodice čtení, psaní i poslechu. Učíme se pracovat s texty pro různé jazykové úrovně a zkoumáme možnosti využití AI a různých výukových nástrojů. S Ditou Macháčkovou se učíme tvořit a využívat myšlenkové mapy. Máme také možnost pozorovat výuku při praktických násleších.

A zjišťujeme, že kdo učí, musí být vlastně tak trochu i herečka nebo herec. S Helenou Bartošovou zkoušíme, jakým způsobem lze do výuky češtiny zapojit divadlo. A je to zábava. Nakonec i pro mě.

Jedním z nejsilnějších zážitků je ale hodina lektorky Anny Pacovské, která nám chce ukázat, že cizí jazyk lze učit bez dalšího zprostředkovacího jazyka.

Tentokrát se z učitelek a učitelů stávají studentky a studenti. Role se obracejí.

„Hyvää päivää!“

V hodině nepadne ani slovo česky nebo anglicky. Slyšíme jen finštinu, jazyk, ze kterého nikdo z nás ještě před několika minutami neuměl vůbec nic.

A přesto se během jediné lekce naučíme základní pozdravy a dokážeme se jeden druhému finsky představit. Dostáváme se tak do situace, ve které se pravidelně ocitají naše studentky a naši studenti. Nerozumíme všemu. Musíme sledovat gesta, koukat na obrázky, pochopit kontext a opakovat to, co slyšíme. A ono to funguje.

Hyvää päivää se postupně stává heslem celého kurzu. Je to pozdrav, který asi jen tak nezapomeneme a který nás provází po zámeckých schodech i při procházce nádhernými zahradami Pražského hradu. Ten pozdrav se stává všudypřítomným.

Co si s sebou odnáším(e)

Během dvou týdnů strávených na kurzu u mě dochází k mnoha aha momentům. Jedním z nich je uvědomění, jak důležité je systematicky plánovat výuku a vědět, čeho chceme v každé hodině dosáhnout. Právě to mě inspiruje k vytvoření sylabu na celý semestr a tzv. „can-do statements“ pro mou třídu pokročilých, kterou s radostí učím v České škole Montreal již třetím rokem, ale také pro dvě třídy dětí, které začínám učit v rámci Krajánka ve světě.

Odnáším si také to, že materiály musíme přizpůsobovat nejen jazykové úrovni studentek a studentů, ale také jejich zájmům a tomu, proč se vlastně češtinu učí. Jazyk je především o tom, aby se používal. Někdy je potřeba dril a opakování. Ale hlavně může být výuka také zábava.

Stejně důležitá je ochota přijímat konstruktivní zpětnou vazbu a vlastní výuku neustále promýšlet. Učit češtinu jako druhý, cizí nebo zděděný jazyk přináší řadu výzev. Není to totéž jako učit češtinu rodilé mluvčí. A v krajanských komunitách se k tomu přidává ještě další aspekt: jak češtinu udržet živou v dalších generacích, pro které už nemusí být jazykem, který denně používají.

Z kurzu si ale odnáším ještě něco, co se do žádného sylabu nevejde. Přátelství a kontakty, které přesahují kontinenty a které spojuje vztah k Česku a společná vzpomínka na dva intenzivní týdny v Praze. Obrovské díky patří organizátorkám a organizátorům tohoto metodického programu a všem lektorkám a lektorům, kteří nás kurzem provázeli. Předali nám své zkušenosti, odbornost a nespočet tipů na to, jak vylepšit učení češtiny. Za každou přednáškou byla znát důkladná příprava a taky pozitivní vztah, který k českému jazyku chovají.

V době dokončování tohoto článku k nám dorazila velmi smutná zpráva o úmrtí Dity Macháčkové. O to víc si dnes vážím toho, že jsme měli možnost se s ní během kurzu setkat a učit se z jejích zkušeností.

Když jsme první pondělní ráno usedali do učebny na Výtoni, byli jsme skupinou lidí z různých koutů světa. Měli jsme společné především to, že někde daleko od Česka všichni učíme češtinu. O dva týdny později ale slovo „učit“ vnímáme trochu jinak.

Dětem i dospělým vysvětlujeme gramatiku, procvičujeme výslovnost, rozšiřujeme slovní zásobu, hrajeme hry a hledáme témata ke konverzaci, která by naše studentky a studenty oslovila. Ale s češtinou předáváme i českou kulturu, historii, tradice a vztah k zemi, která může být tisíce kilometrů daleko. Pro někoho je čeština jazykem zděděným a někdo si k ní hledá úplně novou cestu.

A právě o to možná při výuce češtiny v zahraničí jde. Aby čeština a českost žily dál. I když třeba neperfektně.

Andrea Prajerová, Ph.D., učí češtinu v České škole Montreal a také pro organizaci Krajánek ve světě. Od roku 2012 žije a pracuje v kanadské Ottawě. Ve své práci se zabývá inkluzivním vzděláváním, historií žen, migrací a svobodou.