Masarykova cena je nejvyšším uznáním a poctou Českého a Slovenského sdružení v Kanadě (dále „Sdružení“).
„Toto uznání se uděluje Kanaďanům českého či slovenského původu, kteří dosáhli významných úspěchů na některém úseku lidské činnosti a osobám nebo organizacím jakéhokoliv původu, které se zasloužily o svobodné Československo nebo obohatily život Čechů a Slováků v Kanadě.“
V roce 2019 Masarykovu cenu získávají:
Aleš Březina
Aleš v roce 1967 – 1972 studoval na Bohoslovecké fakultě, z které byl ke konci studia v roce 1972 vyloučen pro sundání sovětské vlajky z budovy fakulty a také za zastání se spolužáka Jana Kozlíka, který byl uvězněn. V prosinci 1976 podepsal mezi prvními Chartu 77 jako základní dokument a od 16. dubna 1977 až do 18. října 1979, tedy 2 a půl roku byl vězněn. Amnesty International věděla o Alešovi během vězení, podporovala ho dopisy a navštěvovala Aleše ve vězení. Na podzim 1980 ottawská pobočka sponzorovala Aleše do Kanady na základě žádosti Amnesty Inernational, která pak zajistila Alešovi letenku do Kanady. Přistál v Torontě 22. října 1980, do května 1981 zůstal v Ottawě a pak odešel do Toronta. V Torontě byl téměř deset let redaktorem Nového domova a od dubna 1991 začal vydávat Satellite.
Aleš Březina dostává Masarykovu cenu za statečnost v době okupace Československa sovětskou armádou, za podporu lidských práv, kterou demonstroval podpisem Charty 77, za jeho občanskou skromnost během vydávání Satellitu, kdy byl odkázán jen na předplatné a kdy spolu s Novým domovem byl celkově redaktorem 37 let.
Josef a Marie Hřibovi
Přišli do Montrealu v roce 1968 jako mladý pár, které oddával páter Janíček. Oba velmi sportovně nadaní se zapojili do Sokola, zúčastňovali se sletů, Josef se stal náčelníkem a posléze i Marie. Vedli dětský tábor v Chertsi včetně přípravy a uzavírání tábora. Zúčastňovali se také všech akcí Sdružení, Marie se po mnoho let starala o seniory, o kterých vždy mluvila s úctou jako o svých “staroušcích”. Montrealská pobočka jim za jejich přínos velmi děkuje.
Barbara Sherriffová
Jako dítě přišla do Kanady s rodiči v roce 1969. Jako dítě si dobře uvědomila, že její vlast je okupována, a vzala si za úkol šířit informace o Československu a jeho národech, a propagovat jejich dobré jméno. Vystudovala lingvistiku na torontské univerzitě a rodina se od samého začátku zapojila do krajanského dění, nejprve do Sokola, do Dámského odboru při ČSSK, i do MMI. Na začátku osmdesátých let pracovala jako jednatelka Sdružení – s přestávkou, když deset let od roku 1984 – 1994 působila v Mnichově v Československém oddělení rozhlasu Svobodná Evropa. Barbara vstoupila do krajanského života již v mladém věku a setrvala až dosud, což je výjimka a bohužel opak většiny našich dětí. Po návratu do Toronta se znovu zapojila do Sdružení, Od roku 1994 je jednatelkou našeho ústředí a až do letošního roku také pobočky Toronto. Dodnes spolupracuje na přípravách krajanských vzpomínkových a kulturních akcí, nejen v rámci Sdružení. S otcem Břetislavem Kroulíkem, bývalým redaktorem Nového domova, taky
spolupracovala na sestavení anglicko-českého slovníku idiomů, a později českoanglického slovníku idiomů, který byl vydaný v roce 1985 po záštitou ČSSK v Torontě, a v roce 1989 v Praze. Je to unikátní práce.
Jindřiška (Milly) a Ivo Syptákovi
Milly se narodila do rodiny Springlů v kanadské Manitobě a Ivo se narodil v Brně v roce 1937, kdy přišel s rodiči do Kanady jako malý chlapec. Od mládí byl s otcem aktivní v Sokole, MMI a ve Sdružení. Měli pět dětí a Milly byla nejdříve zaneprázdněna rodinou, ale když děti povyrostly, zapojila se také do práce v Sokole, MMI a Sdružení. Na Syptákovy bylo a je vždy spolehnutí, zejména když je zapotřebí přiložit ruku k dílu, anebo když je zapotřebí pomoci finančně. Jejich dům je znám jako “Sypták Hotel”, protože ubytují kdejakou návštěvu z Čech a Slovenska, ale i z různých konců světa.
Olga Turoková
Rodina byla pronásledována za protikomunistická kázání strýce, jehož potom režim na pět let uvěznil. Dětství Olga trávila na faře, kde pod jeho vlivem nalezla lásku k umění. Absolvovala hudební školu umění, obor klavír i režii. Vyhrála konkurs na pozici hlasatelky v Košickém rozhlase, o rok později se stala hlasatelkou v Československé televizi v Košicích. V košickém televizním studiu pak působila jako programová hlasatelka. Uvedla na scénu mnohé umělecké projekty s významnými československými zpěváky, hudebníky, herci a jinými osobnostmi. Na základě kontraverzního protikomunistického vystoupení českého herce Miloše Kopeckého byla Olga vyslýchána StB. Rozhodla se tedy pro emigraci. Nejprve odešla do Západního Německa a pak v roce 1989 do Kanady. Od začátku nového života v v Kanadě se Olga aktivně zapojila do kulturního dění v československé komunitě v Torontě. Podílela se na krajanském televizním vysílání Okno jako hlasatelka, za které získala třikrát cenu z Maclean Hunter Cable TV.
Stala se zakladatelkou slovenského divadla Dolina, s divadlem cestovala jak po Kanadě, tak i v USA. Produkuje, píše scénáře a režíruje cyklus Skvosty, které jsou svojí dramatickou formou naprosto unikátní. Ke 100. výročí vzniku ČSR 1918 uvedla hru Setkání s Trojlístkem, slovenského folklóru Svatba pod Tatrami. Je laureátkou Pamětní medaile Jana Masaryka z roku 2011.
V roce 2017 Masarykovu cenu získávají:
Charta 77
Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala “politickou a státní moc” za nedodržování lidských a občanských práv, k čemuž se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Bylo to seskupení několika set statečných lidí, kteří Chartu 77 podepsali. Řada z nich skončila ve vězeních a v podřadných zaměstnáních. Tito lidé si zaslouží naši úctu a uznání. Cena bude předána v Praze profesoru Ladislavu Hejdánkovi, bývalému mluvčímu, který v květnu oslavil 90. narozeniny.
Neela Heyrovská-Winkelmann
Neela se narodila v Praze v roce 1969 jako vnučka nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského. Vystudovala Přírodní fakultu UK v Praze, obor molekulární biologie a genetika a pak na stipendium Cornellovy univerzity, kde obdržela doktorát v postgraduálním studiu molekulární bilologie. Od roku 1984 byla aktivní v čs. a mezinárodním nevládním ekologickém hnutí. Byla asistentkou senátora Martina Mejstříka. Pracovala v Ústavu pro studium totalitních režimů. Je jednou z hlavních iniciátorů založení Platformy evropské paměti a svědomí, kde se stala výkonnou ředitelkou se sídlem v Praze a Bruselu. V této funkci je hlavní iniciátorkou nápravy zločinů totalitních režimů: nacismu a komunismu. V poslední době se zasazuje o odškodnění rodin, jejichž příslušníci se snažili dostat do svobodného světa přes československé hranice. Hovoří česky, anglicky, německy, francouzsky, rusky a částečně španělsky.
Pavel Jelen
Pavel Jelen vystudoval ČVUT obor potravinářské stroje. V roce 1968 se mu podařilo studovat doktorát na univerzitě v Minnesotě v získání znalostní o mléčné syrovátce. Poté získal místo na univerzitě v Alběrtě jako profesor na potravinářské inženýrství a technologii. Výsledky výzkumu profesora Jelena byly v několika případech základem pro průmyslový vývoj nových výrobků. Pavel Jelen obdržel několik ocenění, z nichž poslední je prestižní cena Mezinárodní mlíkařské federace (IDF) za celoživotní výzkumný mezinárodní přínos v oboru mlékařské vědy a technologie. Za jeho vedení alberské pobočky SVU věnoval dalšímu zájmu k české klasické hudbě. Zval české umělce a organizoval jejich vystoupení nejen pro členy SVU, ale i pro celou českou a slovenskou komunitu v Edmontonu.
Lenka Storzerová
Po vystudování ekonomické školy Lenka chtěla studovat práva, ale invaze sovětských vojsk jí v tom udělala čáru přes rozpočet. S osmnáctiletým partnerem Edou se rozhodli vzít a opustit domov. Eda měl ve Victorii, Britská Kolumbie strýce, a tak odjeli přímo do Kanady. V Kanadě Lenka pracovala na univerzitě ve Victorii jako sekretářka a přitom studovala. Eda dostal práci na lodi jako plavčík a později vystudoval na důstojníka a stal se lodním kapitánem a později lodivodem. Lenka se rozhodla distribuovat nový časopis Reflex a později i české knihy založením firmy czech-books.com. Za rozšiřování české literatury a kultury byla odměněna Ministerstvem zahraničních věcí čestnou medailí. Tento rok Lenka přijala jmenování do funkce honorární vícekonzulky v hlavním měste Britské Kolumbie, Victoria.
V roce 2015 Masarykovu cenu získávají:
Jan Sammer In Memoriam (1920 – 2009)
Jan Sammer vyrůstal v dobách první republiky a také za války. Za války se jeho starší sestra zapojila do šíření odbojových letáků, za což byla vězněna a v roce 1942 popravena. Byla matkou 10 a 12 letých dětí. V roce 1948 se oženil s paní Hanou a měli dvě děti, Helenu, která bydlí u Ottawy a syna Jana, který pracuje v Bruselu. Jeho manželství bylo příkladné. Řekl, že svoji manželku miluje stejnou měrou jako na samém začátku. V roce 1966 opustil s rodinou Československo, což bylo jeho dávné přání. Otec mu pomohl v odvážném rozhodnutí hledat si nový život v zámoří. Otec vždy nutil svoje děti, aby odešly při nejbližší příležitosti, protože střed Evropy byl vždy místo nepokojů. Také mu umožnil výuku anglického a francouzského jazyka během prázdnin. Poslal ho do Anglie, Belgie a Švýcarska. Jan nejlépe ovládal němčinu. Znalost jazyků ulehčila rodině život, když s dvěma dětmi hledali útočiště nejprve v Rakousku a později v Kanadě. Ve věku 47 let nastoupil na univerzitu v Montrealu, během plného zaměstnání. Trvalo mu pět let, než dosáhl obchodního titulu. Všechny večery, víkendy a dovolené věnoval studiu. Obvykle si vzal dva kursy během léta a tři během zimy. Krátce po skončení studií si našel vhodnou práci, kde zůstal až do důchodu.
Roky strávené v důchodu byly ty nejlepší v jeho životě. Přestože sám získal restituovaný majetek zpět, nezištně začal bojovat za zahraniční Čechy a jiné, jejichž majetky byly nespravedlivě zabaveny komunistickým režimem. Považoval za velkou nespravedlnost, že soudy rozhodovaly v mnoha případech v neprospěch emigrantů, jejichž majetky vlastnili lidé z komunistických nomenklaturních kádrů, kteří je získali za směšné ceny od svých soudruhů ve vedení národních výborů. Boj proti pořádkům v stále zkomunizované zemi považoval za důležité, protože to s majetkovým vyrovnáním souvisí. Mnohým restituentů pomohl dostat jejich případy až ke Komisi Spojených národu pro lidská práva v Ženevě a dosáhl rozhodnutí v jejich prospěch. Ve svém boji za majetková práva, která považoval morálně za nejdůležitější narážel na velké nepochopení politiků, kteří nebyli schopni se po mnoha letech se majetkově vyrovnat s církví, zajištěním alespoň její existence, natož se svými spoluobčany, ať již žijícími v České republice nebo v zahraničí.
Jan Sammer byl platným členem Českého a slovenského sdružení, kde vykonával funkci revizora a v době po odchodu minulého pokladníka z Kanady převzal funkci pokladníka, kterou vykonával brilantně pomocí počítačové techniky. Patřil k jedněm z nejbystřejších a nejinteligentnějších lidí i v době svého vysokého věku. Byl to výjimečný člověk a jeho význam budoucnost teprve ocení.
Helena Sammerová-Flacková
Helena Flacková je dcerou zemřelého Jana Sammera, který vykonával funkci pokladníka Ústředí ČSSK. Když byl ještě Jan Sammer naživu, byl dotázán, zda by po něm dcera Helena převzala funkci pokladní. Jan Sammer sdělil, že asi určitě a že se na ní můžeme spolehnout. Tak se i stalo. Helena Flacková má dobrou kvalifikaci, jednak vysokoškolským vzděláním a také má administrativní zkušenost, protože pracovala řadu let u kanadské vlády. Stala se pokladní nejen Ústředí ČSSK, kde koordinuje pokladní zprávy všech poboček, ale je i pokladní Ottawské pobočky, kde je vždy ochotná pomoci nejen co se týče finančních záležitostí, ale i vždy když je o pomoc požádána. Ottawská pobočka oceňuje její obětavost a kvalifikaci a proto jí navrhla na Masarykovu cenu.
Gustav Plíva
Gustav Plíva je vysoce kvalifikovaný geofyzik, geolog a projektový profesionál s akademickými tituly B.Sc. (Hon.), M.Sc., RNDr., CSc. a PMP a s bohatou praxí v oborech. Řadu let řídil ottawskou pobočku ČSSK a stal se také několik let předsedou celokanadské ČSSK, ale pro zahraniční zaneprázdnění ve funkci nemohl pokračovat. G. Plíva byl vždy ochoten pomoci, tak kde pomoci bylo třeba. Vždy patřil k předním funkcionářům Ústředí a Ottawské pobočky a prokázal obětavost pro zájmy a poslání Českého a slovenského sdružení v Kanadě. Proto byl navržen na Masarykovu cenu.
Jiří (George) Karger
Jiří Karger se narodil 5 března, 1936 ve Střelici. Rodina přišla do Kanady, když mu bylo pouhých dva a půl roku. Nejprve žili na farmě u Steinbachu v Manitobě, později v Torontu av St. Jacobs v Ontariu. Jeho otec Jan (John) byl kovář a provozoval své řemeslo ve Steinbachu. Zároveň farmařil. V Torontu byl později partnerem firmy Opal Manufacturing. V St. Jacobs si otevřel vlastní opravárnu, kterou Jiří rozšířil na strojírenské zařízení a několikrát přestavil. Jirka chodil na Person Polytechnik a vystudoval strojařství. Svoje vědomosti časem uplatnil na rozšíření obchodu a provozovny a stal se odborníkem na návrhy prototypů pro různé společnosti. Od raného věku byl Jirka vystaven krajanskému životu v Torontě, protože od r. 1940, když se zde rodina usadila, se jeho otec aktivně zapojoval do mnoha akci české a Slovenské komunity. Také chodil každou sobotu v Torontě do české školy a do Sokola, kde mu vštěpovali zájem o český jazyk a kulturu. Jirka si pamatuje, že jako sedmiletý chlapec za druhé světové války prodával mašličky na podporu českých vojáku v Anglii. V r. 1947, se rodina přestěhovala do St. Jacobs, a od té doby byli jeho rodiče činní v Národním Sdružení v okolí Kitcheneru. Když byl ještě teenager, často byl zván na schůze československého sdružení v Kanadě, aby na piano hrál československou hymnu. Tyto schůze se tenkrát konaly v kitchenerské YWCe.Od r. 1969 byl pokladníkem pobočky Kitchener-Waterloo a funkci zastával asi osm let. Když ho předseda Sdružení požádal, aby pomáhal českým imigrantům přijít do Kanada v r. 1968, zaměstnal během určité doby 32 mužů. Kvůli tomu ho dokonce vyšetřoval imigrační úřad, protože měl pouze malou firmu. Mnozí ze zaměstnaných ani nebyli strojaři a nezůstali natrvalo. Jirka Jirka úředníkům řekl, “Já jsem žádal o strojaře, prošetřit si je jste měli vy.” Takže dál mu už dali pokoj. Mnoho let slouží ve výboru pobočky K‑W-G‑C, jen loni si dal kratičkou přestávku. Je členem redaktorské rady čtvrtletní publikace Dobrý den. Mnoho let pomáhal organizovat večer českých filmu, které se konaly každý měsíc. Pravidelně se zúčastňuje kongresů a spoluorganizoval 63. Kongres, který se v r. 2011 konal právě v Kitchener-Waterloo. Pobočku zastupuje i na pravidelných schůzích výboru Ustředí.
Jirka je věrným a oddaným členem české komunity a Českého a slovenského sdružení v Kanadě.
Dr. Miloš Krajný
Dr. Krajný vystudoval medicínu v Olomouci, promoval v r. 1964. V Kanadě je od r. 1968. specialista na alergologii, byl presidentem ontarijské Alergologické společnosti (1980–1985), od té doby sekretář téže společnosti. Dále je členem Evropské akademie alergologické, člen College of Allergists and Immunologists. Publikoval 35 článků v lékařských časopisech. Jako bratr věhlasného klavíristy Borise Krajného má v krvi i lásku k hudbě: Je členem zastupitelství torontské Mozart Society a bývalým předsedou Torontského filharmonického orchestru. V r. 2001 založil Nokturna ve městě, v rámci nichž organizuje prvotřídní koncerty hlavně českých i slovenských umělců — interpretů klasické hudby, a obohacuje tak kulturní dění v naší krajanské obci. Přitom dodnes pracuje na plný úvazek jako jeden z předních alergologů v Torontě.
Rok 2013
Jan Drábek
je pražský rodák a česko-kanadský spisovatel. Po únoru 1948, když mu bylo dvanáct, šel s rodinou na lyžích “přes kopečky” na Západ, kde pak v Americe vystudoval a sloužil ve válečném námořnictvu. Začátkem let šedesátých byl hlasatelem Radia Svobodná Evropa v Mnichově a poté studoval v Indii. Oženil se v New Yorku s manželkou Joan v roce 1964 a krátce potom se přestěhoval do kanadského Vancouveru, kde se živil jako taxikář, učitel na střední škole a později jako spisovatel. V roce 1990 se vrátil do Prahy a tam učil angličtinu na ministerstvu zahraničí. V roce 1992 vstoupil do československé diplomatické služby, z čehož vznikl memoáry zvaný Po uši v postkomunismu. Sloužil jako velvyslanec v Keni a Albánii a také jako ředitel diplomatického protokolu. Drábek je autorem devatenácti knih v češtině i v angličtině. Tou poslední je životopis česko-kanadského odbojáře-botanika Vladimíra Krajiny. (Detailní životopis je na abcbookworld.com).
Miloš Zach
Po absolvování ČVUT v Praze začal pracovat ve svém oboru, nejprve na konstrukci hmotového spektroskopu, později v oborech mikrovlnných elektronek, vysokého vakua a nakonec v teorii magnetismu a návrhů permanentních magnetů. Vedl jediné pracoviště v ČSR, kde se navrhovaly a konstruovaly trvalé magnety pro aplikace ve všech praktických disciplínách. Invaze „Spřátelených armád“ ho zastihla na Slovensku. Hned potom se rozhodl s rodinou emigrovat a skončil ve Vancouveru. Díky Vladimíru Krajinovi se dostal na UBC, kde se připojil ke skupině fyziků, kteří zakládali velký projekt Triumf. To je dnes světoznámá laboratoř pro výzkum sub-atomových částic a interakcí mezi nimi, stejně jako aplikace pro léčení očních nádorů speciálními paprsky a podobně. Hned po příchodu do Vancouveru se stal členem Sdružení a brzy členem výboru Odbočky. V té roli je dodnes, po patnáct roků byl předsedou, kdy nejen odbočku vedl, ale kdy též jako člen redakce časopisu Zpravodaj, byl aktivní při určování náplně jednotlivých čísel a občas i při distribuci a tisku jak bylo potřeba. Po roce 1989 přijížděl do ČR, kde spolupracoval s Ústavem jaderné fyziky v Řeži a pomohl tam s rekonstrukcí jejich cyklotronu, kde se mj. vyrábí farmaceutika. Také zařídil převod několika vyřazených zařízení z Triumfu do Řeže, kde slouží dodnes. Při tom byl stále aktivní při dalším rozvoji své mateřské laboratoře na UBC. Zorganizoval dva Kongresy Sdružení, jeden ve Vancouveru, druhý ve Whistleru. Miloš po celou dobu své činnosti byl vždycky aktivní tam, kde se domníval, že by mohl pomoci.
Marie Fuchsová
V r. 1949 byl její otec zatčen a poslán na uran do Jáchymova. Rodina se musela vystěhovat z Prahy a zažila časté stěhování, podřadné ubytování; dále se musela smířit s podřadnějšími pracemi, které mohli jako politicky “nespolehliví” vykonávat. I když Míša maturovala se samými jedničkami, nebyla přijata na žádnou vysokou školu pro svůj “špatný původ”. Konečně po třech letech práce jako operátorka strojů ve výpočetní stanici v plzeňské Škodovce byla přijata na filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde studovala psychologii. Po okupaci 1968 přerušila studia ve čtvrtém ročníku a v listopadu s manželem Vladimírem a roční dcerkou odešli z domova. Po krátkém pobytu v Anglii přišli v prosinci 1968 do Montrealu. Zde se jim brzy narodil syn, takže se věnovala dětem a vrátila se do školy v letech 80tých, kdy studovala na Concordia univerzitě a získala v roce 1986 titul Bachelor of Administration. V devadesátých letech přednášela češtinu v Department of Russian and Slavic Studies na univerzitě McGill. Míša je již léta činná ve všech montrealských organizacích. Je členkou a činovnicí montrealského Sokola, kde byla místostarostkou, nyní je vzdělavatelkou. Též je ve výboru Župy kanadské a jezdí cvičit na všechny slety v Kanadě, USA či v Praze.
V montrealské pobočce Sdružení byla několik let kulturní referentkou a starala se o českou knihovnu ve Fraser-Hickson Institutu. V letech 1995–2005 byla jednatelkou, několik let též zapisovatelkou a referentkou pro knihovnu; v r. 2005 se stala místopředsedkyní a od r. 2006 je předsedkyní. Po řadu let se stará o organizaci kulturních akcí a koncertů, které Sdružení pořádá společně se Sokolem. Dlouhou dobu je činná na našich bazarech — vždy pracovala v kuchyni, ale v posledních letech se také stará o jejich organizaci a hladký průběh. Je ve výboru Ustředí ČSSK a dojíždí na schůze do Toronta. Kromě toho se Míša stará o několik seniorů, vozí je k lékařům, na nákupy, apod.
Pavel Hebelka
Jméno dlouholetého místopředsedy našeho spolku a od r. 2012 předsedy calgarské pobočky je před mnoha lety spojeno u příležitosti založení školy a výuky českého jazyka jak pro děti tak i pro dospělé. Pavel po maturitě na Střední škole společného stravování v Mariánských Lázních v r. 1961 na umístěnku nastoupil do Hotelu Savoy Westend ve Špindlerově Mlýně do funkce ekonoma provozu. Záhy nastoupil vojenskou službu a po vojně pracoval jako učitel v Učňovské obchodní škole v Liberci. Kvalifikaci si doplňoval dálkovým studiem na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Po nátlaku vstupu do KSČ a s příchodem jednotek Waršavské smlouvy s rodinou odešel do Kanady.
Pavel přicestoval do Calgary v lednu 1969. Jak výše uvedeno ihned se zapojil do Československého Sdružení. Stal se nejenom učitelem české školy, ale později i ředitelem. V krajanské komunitě v té době byl zapojen nejenom do sportovního dění, ale dodnes slouží jako zásobitel a poradce české kuchyně při většině společenských akcí. Otevřel si několik restaurací a nově příchozím pomáhal se sháněním práce a s překlady osobních dokumentů. Členem výboru ČSSK se stal v r. 1990. Ve stejném roce byl jmenován ředitelem Royal Canadian Legion Forest Lawn. Z pozice své pracovní funkce i funkce ve výboru Pavel ochotně rozvíjí kulturní a schůzovou činnost nejenom pro české, ale i slovenské krajany.
Vladimír Kavan
Vystudoval strojní inženýrství. Rok 1948 ho zastihl v USA. Zůstal v exilu. Pracoval v největší továrně na obráběcí stroje v Cincinnati, dále v Baťově podniku v Batavě a potom podnikal se svou firmou RAMSET na výrobky pro stavební průmysl. Byl cestovatel, sportovec: běžec, skokan do výšky, kanoista na OH v Berlíně r. 1936. Vystoupil na Kilimanjaro, Mount Kenya i na Mount Everest. Na lyžích přešel rovník, zúčastnil se automobilových závodů World Cup Rally, přeletěl balónem Alpy a byl zakládajícím členem The Baloon Club of Canada. V kanadských rekordech ve výšce, dálce a trvaní letu ho nikdo nepřekonal.
Stal se prezidentem rady organizace CARE a rozšířil ji do zemí mimo Evropou na jednu z nejefektivnějších světových organizací pro pomoc rozvojovým zemím. Jeho zásluhou byla v r. 1979 založena CARE International. Dnes má kanceláře ve 40-ti státech. V. Kavan byl činný v Rotary Club. I zde se zaměřoval na mezinárodní úroveň. Za práci u Maltézských rytířů a Řádu sv. Lazara a v Providence Hospital Centre, nemocnice pro staré a tělesně postižené, dostal vyznamenání Řádu sv. Lazara Maltézských rytířů. Kanadská vláda mu udělila titul Officer of the Order of Canada druhého stupně. Při loňských oslavách převzal Vyznamenání Diamond Jubilee Medal, ostatně už byl držitelem stříbrné a zlaté medaile. Na slavnostní mši, věnované památce sv. Václava, byl mezi oceněnými členy farnosti sv. Václava v Torontě, a biskup Esterka mu udělil medaili Za službu církvi, vlasti a národu. Pán Kavan se často zmiňoval i rodinném šesti s manželkou Růženkou. Ještě v 84 letech lyžoval, v devadesátce ještě hrál golf. Do poslední chvíle si zachoval ke všemu pozitivní přístup. Dne 20.12. 2012 se konalo poslední rozloučení s ing. Kavanem, který nás opustil po delší nemoci 16.12. 2012. Smuteční mše za zesnulým se konala v kostele sv. Václava, a sloužil ji farář Libor Švorčík a biskup John Boissonneau z torontské římsko-katolické diecéze. (Převzato a zkráceno z publ. Nový Domov, článek a foto autorka M. Chrappa)
Rok 2 0 1 1
Radmila Locher-Jeřábková
Jedna z nejpracovitějších a nejobětavějších osobností komunity se již pět desetiletí zapisuje do krajanského života, Sokolka, první žena-starostka, organizátorka bohatého společenského života, propagátorka české a slovenské kultury, předsedkyně Pobočky Toronto.
David Ševčík
Vystudoval obor bankovnictví na Universitě Wifred Laurier, pracoval v Kampeličce v Torontě, byl předseda pobočky Kitchener-Waterloo-Guelph jako vůbec nejmladší v této funkci. Dělal pravidelné krajanské televizní vysílání v Kitcheneru, natočil divadelní hru, dělal technika i režiséra, inicioval slavné Kitchenerské pikniky, a vytvořil základ dnešní finanční rezervy pobočky.V Ústředí byl pokladník a později místopředseda. Během universitního studia pracoval s postiženými dětmi.
Markéta Slepčíková Rešovská
Televizní producentka, televizní a filmová žurnalistka, dokumentaristka. V Kanadě v r. 2003 založila jediné české televizní vysílání mimo území České republiky: Nový záběr, později Nová vize, magazín, který každou sobotu informuje o komunitním dění Ontariu. Spolu s manželem Igorem Rešovským vytvořili několik celovečerních dokumentů. Je členka VV ústředí ČSSK.
Sokolská župa kanadská Sokol slaví svých 100 let v Kanadě …
Rok 2 0 1 0
Prof. MUDr. Josef P. Skála
Lékař, vědec, držitel Ph.D. v biochemii z University of British Columbia, profesor dětského lékařství a porodnictví a gynekologie na UBC, specializace dětská onkologie, autor publicista více než 100 vědeckých prací, se zásluhami o spolupráci lékařské fakulty UK s UBC, držitel mnoha kanadských i českých vědeckých ocenění, dále dlouholetý pilíř krajanské komuity, člen ČSSK, spoluzakladatel SVU a vancouverského divadla Za rohem (DZR), kde přes 33 let režíruje, hraje, produkuje i navrhuje. Za propagaci české kultury dostal v r. 2008 cenu „Gratias Agit“. Působil i v kanadském profesionálním divadle a rádiu.
MUDr. Stanislav Reiniš, CSc.
Lékař, universitní profesor v Ontariu a později i na UK v Praze, autor více než 150 vědeckých prací v oboru neuropsychologie, kvantová mechanika, aj., držitel mnoha vědeckých ocenění. Byl léta pilířem krajanské komunity, členem ČSSK, autorem mnoha politických a filozofických článků pro krajanský tisk po světě.
Milada Reinišová
Zdravotnice, matka tří dětí, členka výboru ČSSK, dlouholetá předsedkyně pobočky KGW, držitelka ontarijského Volunteer Award, dále býv. členka Rady Svobodného Československa, redakční rady Nového domova a časopisu Západ. Ve výboru Black Ribbon Day pracovala s jinými národními skupinami na snahách o porážku komunizmu. Iniciovala krajanské televizní vysílání v Kitcheneru, distribuci exilových knih, vznik klubu v St. Jacob’s, organizovala bohatý společenský život krajanů i pomoc uprchlíkům.
Joe Dobrovolný
Aktivní člen ČSSK více než 30 let, má zásluhy o propagaci české a slovenské kultury, o boj proti komunismu i o pomoc nově příchozím. V r. 1977 zorganizoval český a slovenský rozhlasový program ve Winnipegu, kde vystoupili významní krajané. Mnoho let zastupoval winnipežskou pobočku na “Intercultural Council of Manitoba” — poradní sbor provinč. vládě v otázkách imigrace, médií, školství a kultury, i jako dobrovolník překladatel. Spoluorganizoval pavilon Folkloramy – největšího folklorního festivalu na světě. Ten r. 2004 získal pod vedením Joe prestižní ocenění Winnipeg Folk Arts Council. Ve Winnipegu ho znají všichni krajané – pro něž je symbolem poctivé, obětavé a nezištné práce na úsilí o svobodu rodné vlasti a na obohacení kulturního života.
Kanadská Česko-slovenská podporující jednota
Je jednou z nejstarších, nepřetržitě existujících krajanských spolků v Kanadě. Zakládající členové chtěli vytvořit organizaci, která ve Winnipegu a okolí spojí česky a slovensky hovořící občany, kteří si budou pomáhat a udržovat mateřskou řeč. Ustavující schůze byla 27. dubna 1913. V r. 1919 se podařilo pomocí sbírek získat budovu – Klub — která je dodnes místo ryze česko-slovenské, která tradičně vítá krajany ze všech sfér kulturního, sportovního i politického světa, místo kde se konají koncerty českých umělců, promítají novější české a slovenské filmy, a kde je dobré pivo. Kanadská Česko-slovenská podporující jednota v r. 2013 oslavila 100. let.
Rok 2 0 0 9
Pavel Hamet (1943)
profesor na Montrealské univerzitě a vedoucí výzkumného centra montrealské univerzity (IRCM) v nemocnici Hôtel-Dieu získal v listopadu 2001 nejvyšší ocenění quebecké vlády v oblasti vědy — cenu Wilder-Penfield, za celoživotní přínos v oblasti lékařství a lékařského výzkumu. Dr. Hamet je autorem více než 350 publikací a 550 vědeckých zpráv, z nichž velká část je sepsána ve spolupráci s dr. Johannem Tremblay, jeho manželkou a dlouholetou kolegyní. Je prezidentem Société québécoise d’hypertension artérielle, členem třicítky kanadských a zahraničních vědeckých společností, členem redakčních rad dvacítky vědeckých časopisů — a k tomu otcem čtyř dětí a chovatelem tropických rybiček. Po získání doktorátu na univerzitě McGill a dokončení specializace na Montrealské univerzitě v oblasti endokrinologie v roce 1972 se dr. Hamet začal zajímat o nejrozšířenější nemoc civilizace — vysoký krevní tlak (hypertension). Svou práci zaměřil na genetiku a preventivní lékařství. Jako lékař získal již mnoho cen, mimo jiné i zlatou medaili Akademie věd České republiky v roce 1994.
Emil Skamene (1941)
Dr. Skamene vystudoval lékařskou fakultu na Karlově univerzitě v Praze a získal PhD. v oboru genetiky. Po roce 1968 pokračoval ve studiích imunologie a genetiky na Harvardu. V roce 1970 přišel do Montrealu, kde se od té doby věnuje studiu klinické imunologie a alergie na McGill University. Nyní je profesorem na katedře medicíny a genetiky McGill University, a donedávna byl též vědeckým ředitelem výzkumného institutu zdravotního centra McGillu (MUHC), které má přes 11 tisíc zaměstnanců (z toho 910 lékařů). Jeho významný přínos v oboru infekcí a imunologie je genetická kontrola nemocí, to znamená identifikace genů, které jsou zodpovědné za náchylnost nebo odolnost vůči nemocím, jako je například tuberkulóza. V listopadu 2001 získal cenu quebecké vlády Prix du Québec — Armand Frappier v oblasti vědy a lékařství. Cena je udělována těm, kteří se zasloužili o vybudování výzkumného střediska a dokázali k výzkumu a jeho výsledkům připoutat zájem quebecké i světové veřejnosti. Prix du Quebec je jedna z mnohých, které Emil Skamene za posledních 15 let dostal od nejrůznějších světových organizací, mezi jinými i cenu J. G. Mendela České akademie věd. V roce 2005 byl pasován na Rytíře národního řádu, tedy Chevalier de l’Ordre National neboli Knight of the National Order. Tento řád je udělován za mimořádné zásluhy o rozvoj Quebeku. Ve své rodné zemi byl oceněn jedním z nejvyšších uznání, které se českému vědci může dostat, byl jmenován členem České učené společnosti. Tato instituce byla ustanovena za První republiky a zastává významnou poradní roli vládě, univerzitě i ČAV. Podle Ústavy může mít jen 100 členů. Dr. Skamene přednesl v Praze inaugurační přednášku na téma Astma a tuberkulóza: setkání na křižovatce genetiky a civilizace.
Sonia Zichermanová
žije s rodinou v Montrealu od ledna 1950. Je činná jak ve výboru Českého a slovenského sdružení, tak iv jeho Dámském odboru, kde po mnoho let vede bazarové finance a zprostředkovává anonymní sociální pomoc potřebným lidem. V době, kdy do Montrealu přicházely stovky československých emigrantů, byla pravou rukou našeho tehdejšího předsedy dr. Zíchy, který jim organizoval pomoc. Hlavní péči věnovala a dosud věnuje rodinám s malými dětmi. Sonia Zichermanová věnuje hodně svého volného času pravidelnému hraní na klavír v domově důchodců, a hraje často našim seniorům. Je též proslulá pečením stovek rakviček na naše výroční bazary.
Josef Kuchař (1916)
se narodil v Siebenhirten u Vídně, kde také školu nesoucí jméno J. A. Komenského vychodil. Jeho vzdělávání přerušil nacistický režim. Mladý Josef mu nechtěl sloužit, tak utekl do exilu – do Československé republiky. Jako Čech s rakouským občanstvím však byl v nastoleném nacistickém protektorátu vystaven nebezpečí odhalení — žil incognito během války a vzal si za manželku Češku, s níž měl dvě děti. Po komunistickém puči v roce 1948 se vrátil s rodinou do Rakouska, kde otevřel textilní export-import firmu, ale v roce 1949 se rozhodl emigrovat do Kanady. Rodina se usadila v Montrealu a Josef se rozhodl uplatnit svoje znalosti a zálibu v chemii, a v basementu s manželkou vyráběli ručně naftalínové kuličky. V roce 1951 byla zaregistrovaná firma “Recochem Inc.”, která pod vedením Josefa prosperovala a se rozrostla na jednu z největších výrobců naftalínu a konzumních produktů s pobočkami v Edmontonu, Vancouveru, USA, Belgii a Austrálii. Během doby těžkých začátků v podnikání, ani v době úspěchu Josef Kuchař nikdy nezapomněl na rodné Rakousko a hlavně na pomoc a přátelství, kterého se mu dostalo v čsl. republice. Těžce nesl předčasnou smrt své manželky. Hned po příchodu do Montrealu přišel s rodinou do Sokola, jehož je členem a podpůrcem až dodnes, stejně tak jako pomáhal při budování dětského tábora Hostýn, a dodnes ho finančně podporuje. Od počátků pořádání bazarů Dámským odborem ČSSK v Montrealu měla firma Recochem svůj stánek a celý příjem věnovala pořadatelům. Josef Kuchař byl spolu-sponzorem 50. kongresu ČSSK v Montrealu v roce 1999 a přislíbil jím být i letos. On osobně a jeho firma Recochem podpořili finančně a inzercí všechny sokolské slety, kongresy ČSSK, bulletin Montrealský věstník, koncerty, oslavy a veškerou činnost naší čsl. komunity v Montrealu a Kanadě vůbec. Dar Josefa Kuchaře umožnil ustavení “Post-Doktoral Fellowship of the Wirth Institute for Austrian and Central European Studies” na alberstké univerzitě. Svoji svěžest a zdraví přičítá svému disciplinovanému způsobu života, jmenovitě “sokolování” v mládí a životu ve zdravém prostředí.
Rok 2 0 0 8
Martin Mejstřík
Martin Mejstřík, narozen 30. května 1962, je vzácná osobnost české politické scény. Nikdy nebyl a není členem žádné politické strany, od mládí však ovlivňuje dění ve své zemi. Jeho velikou a dodnes řádně nedoceněnou zásluhou je výrazný podíl na porážce komunistické diktatury v Československu. Od roku 2002 pak pokračuje v této práci v roli senátora Parlamentu České republiky, kde se neúnavně zasazuje o důsledné vyrovnání se s komunistickou minulostí. Připomeňme, že to byli studenti, kteří spustili a pomohli prosadit definitivní pád komunizmu v Československu. Světová veřejnost zná a pamatuje si Martina Mejstříka jako studentského vůdce „sametové revoluce“. Byl organizátorem studentské demonstrace 17. listopadu, která byla režimem brutálně zbita. Hned příští den vyhlašuje Martin Mejstřík v Praze na Václavském náměstí studentskou stávku, k níž se přidávají umělci a která je hybnou silou, jež pomůže porazit komunistickou moc. Je jedním z organizátorů studentského stávkového výboru, spoluzakládá Občanské fórum a je hlavním šéfem studentské stávky. Důvěra, kterou v něj spoluobčané mají, jej konečně po zásluze vynáší do vysoké politiky. Roku 2002, ve svých 40 letech, je jako nezávislý kandidát zvolen nejmladším senátorem Parlamentu České republiky. Jeho volebním obvodem je historické centrum Prahy, takříkajíc samotné srdce země české. Martin Mejstřík se v Senátu stává místopředsedou Komise pro krajany žijící v zahraničí, členem Dočasné komise pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy a členem Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Martin Mejstřík prosazuje odškodnění druhého a třetího odboje, zřízení Ústavu paměti národa po slovenském vzoru a očistu justice a policie od exponentů komunistického režimu, organizuje veřejná slyšení a konference na téma vyrovnání se s komunizmem. Senátora Mejstříka charakterizuje v neposlední řadě jeho houževnatost. Nevzdává se, věren svému oblíbenému citátu Karla Havlíčka Borovského : „Nečiňme jim po vůli, nedejme se promrzeti!“ Zatím to vypadá, že práce ve vysoké politice na Martina Mejstříka čeká ještě hodně. Jeho cesta je správná a dříve nebo později na ní musí zvítězit.
Božena Kellnerová
se narodila 10. března 1940 v Pálkovicích u Frýdku Místku. Maturitní zkoušku složila na Středníekonomické škole v Opavě. S manželem vychovala 2 děti. Do konce první poloviny roku 1980 pracovala u firmy Dakon v Krnově, kde zastávala funkci zástupce vedoucího odbytového oddělení. Od r. 1982 do důchodu v roce 2004 pracovala ve firmě Nor-Don v Calgary, v provincii Alberta jako sekretářka a účetní. Na vyzvání, hlavně při zástupu o dovolených zde vypomáhá dodnes. Po příchodu do Calgary se zapojila ke krajanské komunitě a později byla vyzvána k práci ve výboru calgarské odbočky ČSSK. V roce 1998 byla zvolena předsedkyní pobočky a tuto funkci zastává dodnes. Podílí se na vydávání oblíbeného časopisu Calgarských listů. S manželem vede a pravidelně doplňuje webovou stránku pobočky. Spolupracovala s Art Pacific Production ve Vancouveru, Comenius Institut v Montrealu. Po Sametové revoluci organizovala vystoupení slavných českých zpěváků, herců a v neposlední řadě velkých umělců a mistrů klasické hudby při oslavách Svátku České Republiky v Calgary. Ve velké většině zajistila pro ně ubytování s pohoštěním ve svém domě. Pro některé zájemce a jejich časový limit zorganizovala výlety do blízkého světoznámého rekreačního střediska Banffu a okolí Skalistých hor. Za svého vedení calgarské pobočky ČSSK již podruhé organizuje setkání delegátů poboček z celé Kanady při jednání na jubilejním 60. kongresu Čechů a Slováků. Výjimečný 52. kongres byl tím, že na pozvání poprvé v historii konání kongresů byl tento zastoupen mluvčím českého tisku – šefredaktorkou Českého Dialogu paní Evou Střížovskou.
Michal Kellner
se narodil 20. dubna 1939 v Toryskách u Levoče. V roce 1946 se jeho rodiče přestěhovali do Zlatých Hor. Absolvoval Střední zemědělskou školu v Litomyšli a po vojenské službě dálkově vystudoval Vysokou školu zemědělskou, obor mechanizace, v Praze, kterou úspěšně zakončil v roce 1966. Od roku 1961 učil na Střední zemědělské škole v Krnově. V roce 1968 úspěšně absolvoval dvouleté pedagogické studium v Brně.
Do Rakouska emigroval s rodinou v roce 1980. Tři měsíce po příchodu do Calgary pracoval jako vedoucí laboratoří fyziky na Mount Royal College. Krajanům hned od počátku začal promítat české filmy , které se potom staly nedílnou součástí života spolku. Převzal patronát nad pořádáním kulturních akcí v prostorách nově postavené College. Pečlivě se staral o všechny umělce, kteří tam vystupovali. Zajistil zahajovací koncert a prostory pro popřádání 52. kongresu. Se svou manželkou Boženou zajištují pořádání tanečních zábav, koncertů, a ostatních kulturních akcí. Je členem redakční rady časopisu Calgarské listy, pro který graficky zpracovává návrh a reealizuje provedení titulní stránky i tisk obálek pro expedici. Je vždy ochoten podat pomocnou ruku jak při práci ve výboru pobočky, tak i všem krajanům.
Eduarda Ottová
Paní Eda Ottová, rozená Jarošová, se narodila 2. dubna 1931 v Praze. Jejími rodiči byli Marie a ing. Alois Jarošovi. Navštěvovala Dívčí reálné gymnázium v Korunní ulici na pražských Vinohradech. Po jeho uzavření v r. 1949 dokončila studium ve Frenštátě pod Radhoštěm. Maturovala v červnu 1950.
Rok nato, 26. června 1951, byla STB — tehdy 20letá, se svým 28letým bratrem Aloisem a maminkou Marií, zatčena. Její tatínek zemřel tři měsíce před touto tragickou událostí. O dva dny později se ocitla ve stejné cele ve Voticích jako její maminka v době nacismu před deseti lety. Komunisty zinscenovaný soud se konal v době od 12. do 14. února 1952. Paní Edu proces komunistického režimu Klementa Gottwalda a jeho sovětských poradců odsoudil k deseti letům žaláře, její maminku k dvanácti letům a nad jejím bratrem vyřkl tehdejší soud trest smrti, který na něm byl vykonán 17. května téhož roku.
Květnová amnestie v roce 1960 se paní Edy netýkala. Za dobu deseti let a dvou dnů prošla paní Eduška celkem čtrnácti neutěšenými pracovními lágry, které se ukrývaly pod názvem Nápravné zařízení Ministerstva vnitra. Paní Eduška byla na svobodu propuštěna 28. června 1961.V mnohých zařízeních sdílela neutěšené prostory společně se svojí maminkou, která byla po osmi letech věznění v roce 1959 propuštěna do civilního života.
V jedné z vyšetřovacích věznic se setkal Alois, bratr paní Edušky, s Františkem Ottou. Ten se až mnohem později dozvěděl o tragickém konci nespravedlivě odsouzeného Aloise a o justiční vraždě, které se na něm systém dopustil.
Ovšem toto setkání bylo šťastně osudové pro paní Edušku. Když se doslova v prvním večeru pobytu na svobodě 28. června 1961 zamýšlela nad svojí budoucností, ozvalo se na dveřích domku její tety Hany, která zde ubytovala již Eduščinu maminku, zaťukání a ve dveřích stál hnědooký, opálený, kudrnatý František Otta: „Já jsem si přijel pro vás a vezmu vás do Prahy,“ – vzpomíná dodnes se slzami v očích paní Eduška. Po třech měsících se stali manželi.
František Otta, in memoriam
Pan František Otta se narodil 7. prosince 1923 v Rakovníku (rodině majitele továrny na mýdlo, jedlé tuky a kosmetiku Otta-Mýdlo Rakovník) Marii a ing. Františku Ottovým.
Již od malička vychovávali tatíček František Otta a bratři Alois a Julius Františka k přirozenému pocitu nástupnictví v továrně. Proto musel absolvovat všechny práce v provozech továrny, aby ji znal od kotelny až po poslední šroubek ve skladě. František se na tuto kariéru připravoval nejen studiemi, ale i manuálně. Jeho cílem bylo stát se inženýrem chemie.
Ovšem následující politické změny v režimu státu, které přišly krátce po osvobození od fašismu v roce 1945, přinesly likvidaci soukromých podniků tzv. znárodněním. Cesta na studia a nástupnická budoucnost v továrně svého otce se mladému Františkovi navždycky uzavřela.
V roce 1946 pak narukoval na vojnu na Slovensko, kde lesy byly plné banderovců. Každodenní přestřelky připravily mnoho mladých vojáků o život. Čistá náhoda ušetřila život Františkův. Jakmile se vrátil z vojenské služby domů, rozhodl se stát alespoň strojařem. Jenže ani toto rozhodnutí nemohl naplnit. Po únorovém převratu v roce 1948 se dostali k moci definitivně komunisté a s nimi přišly i politické čistky – každý, kdo nesplňoval kategorii třídního původu, se stal nepohodlným. František s mnoha spolužáky byl ze školy vyhozen, jeho rodině všechno komunisté vyvlastnili a přinutili její členy pracovat v podřadných zaměstnáních. Stejně jako Františka. Zhoršující se politická a ekonomická situace doma přinutila emigrovat celou řadu mladých lidí. Konečně i Františka s jeho přáteli. V červnu 1951 vycestovali na Slovensko a pak oklikou do jižních Čech, odkud chtěli utéci. Jenže byli prozrazeni agentem STB a zatčeni. Ve věznici v červenci 1951 se ve stejné cele František potkal s později na smrt nevinně odsouzeným Aloisem Jarošem, Eduščiným bratrem, který mu o své sestře vyprávěl. Právě tam si František slíbil, že Edušce jednou pomůže. Osud mladé muže natrvalo rozdělil – ač nevinen, Alois se nikdy do života už nevrátil, v roce 1952 byl komunistickou justicí zavražděn. V roce 1951 byl zrovna tak nevinný František Otta odsouzen k 15 letům vězení za to, že byl dítětem tzv. buržoazní rodiny. Rodině se na půl roku docela ztratil z dohledu. Nic o něm nevěděla, až konečně s jeho civilními věcmi došel i dopis, že je v „nápravném zařízení“ na Barboře v Jáchymově, odkud jej přemístili do neméně horšího uranového pekla na Bytízu u Příbrami. Odtud jej vyvedla až amnestie v květnu 1960. Svůj nový život začal v neutěšeném přiděleném příbytku v Praze, kam onoho červnového večera 1961 přivedl i Edušku Jarošovou, od srpna téhož roku svou manželku a později matku svých dvou dětí.
Společná cesta manželů
Ovšem ani politická a ani ekonomická situace se ve státě neměnila. Naopak, komunistický režim neustále pronásledoval své odpůrce a jejich děti. Proto se manželé Ottovi rozhodli k emigraci. V roce 1966 odjeli do Jugoslávie a v Maliboru se rozhodli k přechodu hranic. Rozdělili se — František měl 3,5letého syna Františka, Eduška 2,5letou dcerku Miu (Michaelu). Zatímco se Edušce podařilo překročit hranice do Rakouska, Františka při pokusu zradou chytili a poslali jej zpět do Prahy, kde jej odsoudili k jednomu roku žaláře. O jejich syna se starala Františkova sestra Dagmar Rydlová.
Ještě téhož roku dorazila Eduška do Kanady, kde jí zázemí poskytla Františkova starší sestra Marie Hanušová. František emigroval do Kanady o dva roky později zásluhou švagra Jiřího Hanuše a neústupné snaze tehdejšího známého kanadského politika P. E. Trudeaua. Konečně se mohl věnovat své vyvolené strojařské profesi nejprve v Montrealu, později v Torontu.
Oba manželé se ihned zapojili do komunitních aktivit. Stali se členy Masarykova ústavu a začali organizovat aktivity bývalých politických vězňů. 1. června 1985 založili s dalšími nadšenci Klub K‑231 v exilu, v jehož čele stanula paní Eduška, zatímco její manžel se stal pokladníkem. Klub měl tenkrát zhruba 120 členů, bývalých politických vězňů.
Činnost klubu v 80. letech navazovala na činnost československého, nebo lépe řečeno českého K — 231 z roku 1968. Členové usilovali o navrácení plných občanských práv, společenské, morální a jiné rehabilitace bývalých politických vězňů. Z podnětu Františka Otty se členové této organizace rozhodli uctít památku obětí komunistické perzekuce památníkem, který nese název Znovuukřižovaný. Sochu, kterou navrhl sochař Josef Randa z Winnipegu, symbolizuje křižování nevinných obětí komunistickým režimem na srpu a kladivu. Od roku 1989 stojí na území Masaryktownu. Je neoddiskutovatelnou zásluhou Františka Otty, který jako vůdčí osobnost vložil veškerou svoji energii a vůli do realizace tohoto významného díla a do úsilí uhradit náklady na pomník vlastními prostředky – ze sbírek krajanů z mnoha zemí světa. Eda Ottová se svým týmem vedle toho organizovala finanční pomoc sociálně slabým ženám-muklyním a muklům po celou dobu, co K‑231 v exilu existoval. Realizovali tak jeden ze základních programových prvků Klubu: pomoc, která měla zprvu směřovat k jejím spoluvězeňkyním žijícím v Československu. Ovšem pomoc se nakonec dostala i osobám žijícím v exilu. Na základě rozhodnutí výboru a na doporučení Edy jim byly posílány symbolické částky od 30 do 100 kanadských dolarů. Během pěti let existence organizace bylo na několik desítek adres odesláno na sedm a půl tisíce kanadských dolarů. Tato pomoc se postupně rozšiřovala, protože jejich příjemci často v dopisech ( kde děkovali tomu, kdo jim pomáhal, nežli vlastně zjistili, že je to jejich bývalá spoluvězeňkyně Eda Ottová), posílali adresy dalších osob, kterým by měla být tato pomoc také zaslána.
Na následky žalářování a práce v uranových dolech František Otta 7. září 1995 zemřel. Všichni, kdož jej znali, dodnes hovoří o jeho statečnosti, opravdovosti, o nesmírné pracovitosti, morální zásadovosti a o jeho vzácném charakteru.
Životní hrdinství a zásluhy Edušky Ottové ocenil v roce 2002 tehdejší president ČR Václav Havel udělením medaile Za zásluhy II. stupně.
Rok 2 0 0 7
Milada Horáková, „In Memoriam“
Česká právnička, sociální pracovnice a politička se narodila 25. 12. 1902. Jako členka Čs. strany nár. socialistické se zapojila do protinacistického odboje. V létě roku 1940 byla i se svým mužem zatčena nacisty — zažila tvrdé výslechy i mučení v Petschkově paláci, Malé pevnosti v Terezíně i v německých věznicích. Nikdy ale nepodlehla.
Po osvobození se stává předsedkyní Rady čs. žen a místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. V politice se čím dál tím více rozchází s komunistickou stranou a v roce 1949 je zatčena. O rok později, ve vykonstruovaném procesu za velezradu, byla odsouzena k trestu smrti a 27.6.1950 popravena. Život statečné ženy, neprávem odsouzené zločinným komunistickým režimem, skončil.
Nezákonný rozsudek byl v roce 1968 zrušen, plně rehabilitována byl až v roce 1990.
Památník na Olšanském hřbitově nese nápis: “Pověšena a nepohřbena”. Na tryzně v Museum Theatre v Torontu 2. července 1953 poslankyně kanadského parlamentu Margaret Aitken, M.P., charakterizovala velikost popravené takto: “Až toto století se uzavře, dr. Milada Horáková bude legendou a jedním z nesmrtelných jmen tohoto století.”
Josef Mára
Narodil se 12. října 1929 v Žalově. Po skončení studia na Obchodní Akademii vystudoval v Praze filmovou fakultu FAMU.
Před odchodem do exilu pracoval jako ředitel divadla Ateliér v Praze. V roce 1983 emigroval do Kanady, kde pracoval v Fanshawe College v Londonu, Ontario. Okamžitě se zapojil do exilové a krajanské činnosti, v níž v mnoha oborech pronikavě uplatnil svùj velký organizační talent. Jeho velkou láskou je divadlo, film a česká kultura vůbec. Snad také proto již tři měsíce po svém příchodu do Londonu zahájil televizní program krajanského vysílání, do kterého připravil a odvysílal přes 60 programů. Aktivně se zúčastnil spolupráce při sponzorování uprchlíků.
V roce 1985 založil distribuční firmu českých filmů Video El Canada Ltd., která existuje dodnes. V roce 1986 převzal vedení odbočky Českého a Slovenského Sdružení v ontarijském Londonu, kterou řídí již 21 let, a v níž se členové mj. také těší z pravidelného promítání krajanských filmů. Přestože v roce 1994 odešel do důchodu, nadále se věnuje krajanské činnosti. Od roku 1990 zve české a slovenské umělce a organizuje pro ně zájezdy po Severní Americe. Pro obohacení kulturního života našich krajanů již zorganizoval pobyt více než 200 umělců z Čech i ze Slovenska a uspořádal s nimi přes 36 zájezdů po Kanadě a USA.
Nový domov
Čtrnáctideník Nový domov jsou vlastně jedny z nejdéle souvisle vycházejících českých (a částečně i slovenských) novin na světě. Vznikl z přirozené potřeby krajanů mít svůj vlastní exilový tisk, své noviny, které by jim byly společníkem a informátorem v zemi daleko od domova. Noviny, které by hovořily jejich rodným jazykem a pomáhaly jim udržovat při životě kulturní a historické tradice rodné vlasti.
Torontský Masarykův ústav vydal první číslo Nového domova 2. března 1950. V průběhu téměř již šesti desetiletí jejich existence se měnily redakce, dopisovatelé, formát i náplň těchto novin. Mezi jejich redaktory patřily známé osobnosti československého exilu jako Rudolf a Karel Nekolovi, Jan Dočkálek, František Třešňák, Karel Buzek, Břetislav Kroulík, Lanny Rosický či Aleš Březina. V roce 1990 převzala redaktorskou štafetu Věra Rollerová, která vtiskla Novému domovu po formální i obsahové stránce nový ráz a čtrnáctideník výrazně rozšířil svou čtenářskou základnu.
Nový domov se od prvního čísla hlásí k demokratické tradici Masarykova Československa a ve svém úsilí o příslovečné vítězství pravdy neustává ani dnes, po pádu komunistického režimu a následném zániku mnohých exilových novin a časopisů. Díky svému vydavateli, Masarykovu ústavu, zůstává Nový domov jedním z mála exilových periodik, jež i nadále mají svým čtenářům co říci. Důkazem toho je i fakt, že Nový domov, jehož vedení se od února 2005 ujal Jan Rotbauer, vychází v poslední době již stabilně v šestnáctistránkovém rozsahu a nezřídka mívá i dvacet a více stran.
Rok 2 0 0 6
Vladimír Bubák
Vladimír Bubák se narodil 28. dubna 1939 v Praze. Po skončení gymnázia studoval na Filosofické fakultě Karlovy university; chtěl studovat politické vědy, ale byl jako politicky nespolehlivý odmítnut. V roce 1968 se ženou a se synem opustil Československo a rok na to přistáli v Kanadě. Vladimír pracoval pro Epton Industries až do penze, do které odešel v roce 1995. Krajanská Kanada, a především kitchenerský kraj, jsou Vladimírovými dlužníky. Své schopnosti a čas věnoval Českému a Slovenskému sdružení, jehož odbočku, Kitchener-Waterloo-Guelph, vedl 11 roků. Vladimír byl jedním ze zakladatelů televizního programu „Kronika Čechů a Slováků v kitchenerském kraji“. Tento program obohacoval život krajanů až do roku 1990. Pravidelné programy se skládaly z politických komentářů, rozhovorů, z hudby i dvou jednoaktovek Václava Havla. Velkým Bubákovým přínosem je jeho novinářská činnost. V roce 1984 založil časopis „Dobrý den“, který redigoval se svou ženou Věrou 23 let. Do tohoto časopisu, jedné z nejúspěšnějších krajanských publikací, dal svou duši i své srdce.
Jiří Traxler
Narodil se 12.3.1912 v Táboře. V Hudební škole Oskara Nedbala v Táboře získal základní muzikální vzdělání. Po maturitě na gymnasiu začal studovat práva, studia však nedokončil a věnoval se pouze hudbě. Jako pianista, skladatel a aranžér spolupracoval s jazzovým orchestrem Gramoklubu (1935 ‑37) od jeho samých začátků. Po jeho rozpadu podepsal pětiletou smlouvu s nakladatelstvím R.A. Dvorského, jako aranžér a komponista a později i textař. Pro divadelní orchestr Jaroslava Ježka složil čtyři jazzové skladby, z nichž dvě Ježek ještě stačil nahrát před svým odjezdem do U.S.A. v r. 1938. Přibližně v téže době byl jako pianista členem swingového souboru Blue Music. Psal také hudbu pro film (Za tichých nocí, Eva tropí hlouposti a Sobota) a pro divadlo k hudebním komediím Tak jako v nebi a Moje žena Penelopa, která byla v r.1949 z politických důvodů zakázána hned po premiéře. V prosinci téhož roku uprchl do NSR. Do té doby spolupracoval s orchestrem Karla Vlacha. Z NSR v r. 1951 emigroval do Kanady. V Kanadě se jako hudební skladatel neprosadil, ale jako technický ilustrátor a grafik pracoval v leteckém průmyslu v Montrealu až do r. 1976. V roce 1982 vyšly jeho paměti v exilovém nakladatelství 68-Publishers pod názvem „Já nic, já muzikant“. V Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby vydané v r. 1990 o něm napsal musikolog PhDr. Josef Kotek, Csc., že „k sympatickému rysu intelektuální přemýšlivosti a k všestranné vyjadřovací jistotě se však u Traxlera vázala i jistá tvůrčí noblesa a zároveň lehký opar poetičnosti. To také uchránilo kvantitativně širokou Traxlerovu tvorbu před banalitami a vtisklo jí pečeť solidního standartu, nejednou i trvaleji platného nadprůměru.“ Jeho nejúspěšnější hity byly: Hádej, hádej, Jedu nocí, Soumrak, Padají hvězdy z nebe a Bloudění v rytmu. V přítomné době (2006) v jeho 94 letech v plné svěžesti žije s manželkou Jarmilou v Edmontonu v Albertě.
Míla Třetinová, „In Memoriam“
Míla Herešicová se narodila v Lanžhotě 17. října 1931. V červenci 1949 se provdala za Mirka Třetinu, příští den překročili hranice a na Štědrý den připluli do Kanady. Byla vzácná žena, vzorná manželka, matka a babička a obětavá dobrovolná krajanská pracovnice. Řadu let byla neúnavnou předsedkyní odbočky Batawa-Belleville Českého a Slovenského sdružení v Kanadě. Dojížděla do Toronta na schůze ústředního Výkonného výboru Sdružení, vždy plná elánu a dobré nálady. České a Slovenské sdružní v Kanadě ztratilo tuto nesmírně obětavou pracovnici 5. února 2006.
Bohuslav Velvarský plk. letectva, v.v.
Narodil se 22.9.1921 ve Strašicích na Rokycansku. Učil se ve Zlíně v Baťově škole práce. V 1940 po několika pokusech o útěk z protektorátu se přes Jugoslávii a Turecko dostal až do Sýrie. S nově založeným 11. Československým východním praporem, který byl součástí anglické armády a kterému velel pplk. K. Klapálek, bojoval v Sýrii, Egyptě a Lýbii, kde se také účastnil legendární obrany přístavu Tobruk proti Rommelově armádě. Titul „Tobrucká Krysa“ s ním pak putoval dobrodružnou cestou kolem Afriky až do Anglie, kde byl vybrán v r. 1942 do pilotní školy. V pilotním výcviku pokračoval v Medicine Hat v Albertě, odkud odešel jako pilot slavné české 313-té perutě RAF, u níž sloužil jako stíhací pilot až do konce války. Návrat s celou letkou do Prahy v r. 1945 přinesl v dalších letech zklamání, což ho vedlo v r. 1948 k opětovnému útěku z vlasti. V britské RAF byl dalších 5 let vynikajícím „jet“ pilotem a členem akrobatické skupiny. V r. 1954 emigroval se svojí manželkou Zdenou do Vancouveru. Později se usadil v Abbotsford, kde spolu s dalšími válečnými vysloužilci založil známé Abbotsford International Airshow, stal se po dobu deseti let jeho ředitelem, organizátorem i zkušebním komisařem nových pilotů. Před několika lety byl aeroklubem jmenován Honorary Life Member. Je nositelem několika britských vyznamenání a dvou ČS. válečných křížů a mimo jiných, také dvou ČS. vysokých medailí za zásluhy. Válku skončil jako rotmistr. V roce 1991 byl povýšen do hodnosti plukovníka letectva v záloze. V roce 2004 byl jmenován Čestným občanem své rodné obce Strašice. Napsal knihu „Tobrucká Krysa Stíhačem“ doprovázené vlastními vtipnými karikaturami. Se svoji manželkou Zdenou je velmi aktivní v B.C. Czech and Slovak Association of Canada.
Rok 2 0 0 5
Prof. MUDr. Tomáš Klíma
Prof. MUDr. Klíma je profesorem patologie na Texaské lékařské fakultě, dále patologem v St. Luke’s nemocnici v Houstonu, hostujícím profesorem patologie na Univerzitě Karlově, profesorem na Baylor lékařské fakultě v Houstonu a v mnoha jiných odborných institucích. Mezi jinými povinnostmi je také přednášejícím profesorem dětského lékařství na Univerzitě Karlově. Do dnešního dne se podílel na vypracování a uveřejnění více než 52 vědeckých prací a učebnic z oboru patologie a dětského lékařství.
57. kongres Českého a Slovenského sdružení v Kanadě mu uděluje Masarykovu cenu za jeho nezištnou pomoc české vědě a lékařům z České republiky. Po roce 1989 vytvořil organizaci Texas-Czech Physician Exchange Program. V rámci tohoto programu se zvou 2 – 3 čeští lékaři na tříměsíční vzdělávací kurz do Houstonu. Díky prof. Klímovi a Texas-Czech Exchange programu je pro tyto návštěvníky zajištěn odborný program pro zlepšení kvalifikace v oboru jejich specializace. Tato organizace také zajišťuje veškeré výdaje spojené s cestou, ubytováním, stravou a pojištěním, včetně toho, že každý účastník dostane $1,000.00 US pro běžná vydání. Do dnešního dne se těchto seminářů zúčastnilo víc jak 100 českých lékařů.
Činnost MUDr. Tomáše Klímy je v České republice v odborných kruzích vysoce hodnocena. Za pomoc českému lékařství byla MUDr. Klímovi v roce 1998 udělena pamětní medaile Univerzity Karlovy a medaile Václava Havla. Doporučení k udělení státního vyznamenání za rozvoj vědy a šíření dobrého jména České republiky v zahraničí MUDr. Klímovi, zatím současným prezidentem Václavem Klausem nebylo vyslyšeno.
Karel Pinke
Nesmlouvavý odpůrce komunistického režimu, který za svou věrnost demokratickému odkazu Masarykovy republiky byl řadu let vězněn komunistickým režimem. Ve vězení proslul svou nevšední statečností a pomocí spoluvězňům.
Po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 emigroval do Kanady a usadil se v Ottawě, kde se ihned všestranně zapojil do exilové a krajanské činnosti v níž v mnoha oborech pronikavě uplatnil svůj velký organizační talent.
V ottawské odbočce Českého a Slovenského sdružení byl dlouholetým členem výboru a jedním z hlavních organizátorů každoročních protestních manifestací 21. srpna před komunistickým velvyslanectvím v Ottawě. Byl rovněž dlouholetým starostou Sokola v Ottawě, starostou Sokolské župy Kanadské a členem výboru Ústředí čs. sokolstva v zahraničí, neúnavným organizátorem každoročních lyžařských a lehkoatletických závodů a za svou vynikající záslužnou činnost poctěn „Čestným uznáním Sokolské župy Kanadské“.
Největší činnost však vyvíjel v organizacích bývalých „Muklů“, ve Sdružení bývalých politických vězňů a v organizaci politických vězňů K‑231 v exilu, jako člen výboru a významný vedoucí činovník. Měl velikou zásluhu na postavení pomníku obětem komunismu v torontském Masaryktownu, na různých protestních akcích proti komunistické diktatuře v Československu, a spolu se svou manželkou Martou vykonal pro bývalé politické vězně komunistického režimu také mnoho záslužné práce na poli sociálním.
Rok 2 0 0 4
Josef Najman
Bývalý předseda odbočky Sdružení v Calgary, zakladatel hudební skupiny „Cancelled Czechs“ a spoluzakladatel , televizní skupiny „Czech Life“, organizátor české školy a volejbalového oddílu, autor kroniky odbočky Sdružení.
Vladimír Mašata
Významný odborník v olejářském průmyslu, dlouholetý člen výboru odbočky v Calgary, předseda redakční skupiny časopisu „Calgarské Listy“, nezištně pomáhající všem, kteří jeho radu a pomoc potřebují.
Skupina 3. odboje
Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer
a „In Memoriam“ — popravení členové skupiny:
Zbyněk Janota, Ctibor Novák, Václav Švéda
V období komunistického teroru, kdy bylo málo lidí, kteří se postavili na odpor komunistickému třídnímu boji a teroru, jehož výsledkem byla duševní, charakterová, kulturní a ekonomická devastace lidí a celého Československa, skupina 3. odboje hrdinně nasadila začátkem 50. let životy a snažila se na komunistickou diktaturu odpovědět odbojovou činností, v historické tradici 1. a 2. československého odboje. V době, kdy většina českého a slovenského národa žila ve strachu, skupina prokázala příkladnou odvahu a hrdinství.
Rok 2 0 0 3
Dalibor Košacký
Dlouholetý činovník Sdružení v Montrealu a pokladník Sokola, organizátor loutkových divadel pro krajanské děti, člen pěveckého kroužku, člen výboru pro výběr učitelů angličtiny pro výuku v Československu.
Ema Košacká
Zasloužilá učitelka v české doplňovací škole v Montrealu, kterou pak několik roků vedla, pokladní v místní odbočce Sdružení, dlouholetá členka výboru Sokola v Montrealu, členka redakční rady Zpravodaje.
Zdenka Macková
Organizátorka bazarů Sdružení ve Vancouveru a četných sbírek šatstva a potravin do uprchlických táborů v Německu, Rakousku a Itálii a po sovětské invazi v roce 1968 pomoci emigrační vlně v Kanadě.
Vlasta Waldaufová
Zasloužilá členka farnosti sv. Václava v Torontu, bývalá náčelnice Sokola Toronto, župy Kanadské a Ústředí čs. sokolstva v zahraničí, sociální pracovnice, dobrovolná servírka v jídelně Františkánů pro bezdomovce.
Rok 2 0 0 2
Ludvík Peterka, generálmajor v.v.
V druhé světové válce člen skupiny pplk. Svobody, po porážce Francie účastník bojů čs. samostatné brigády po boku spojenců při invazi Francie, po válce major čs. generálního štábu, v Kanadě od roku 1948.
Jaroslav Kuczera
Rodák z Kupičova na Volyni, dobrovolník čs. zahraniční armády přidělený do polské armády, vyznamenán za chrabrost při dobytí Monte Casina, po emigraci do Kanady vykonal mnoho záslužné krajanské a kulturní práce.
Josef Randa
Člen spolku čs. výtvarných umělců, působil po emigraci do Kanady v r. 1968 ve Winnipegu. Mezi jeho význačná díla patří sochy Krista, Johna Kennedyho, T.G. Masaryka, Jana Palacha a monument obětem komunismu.
Blanka Rohnová
Předsedkyně Dámského odboru Sdružení v Torontu, předsedkyně Sdružení v Kanadě, vyznamenána Pamětní medailí Ministerstva zahraničních věcí České republiky jako výraz úcty a ocenění její veliké záslužné práce.
Rok 2 0 0 1
Miroslav Folta
Bývalý předseda odbočky Sdružení ve Winnipegu, přísedící soudce v případech porušování lidských práv, organizátor oslavy k třístému výročí J.A. Komenského, a mnoha výstav českých knih a obrazů českých umělců.
Miroslav F.M. Hermann
Společník velké advokátní firmy ve Vancouveru, prezident Právnické komory v Britské Kolumbii, člen výboru odbočky Sdružení a redakční rady Zpravodaje, jmenovaný v roce 1992 čs. Generálním Honorárním konzulem.
Miloš Šuchma
Bývalý předseda Sdružení v Ottawě, předseda Sdružení v Kanadě, člen Poradního sboru Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí v němž usiluje o rovnoprávnost všech občanů, bez ohledu na to, kde žijí.
Alena Valdštýnová
Ředitelka ošetřovatelských služeb v nemocnici Victoria Hospital v Montrealu a ústavu Villa Mount Royal Nursing Home. Přední krajanská pracovnice, předsedkyně odbočky Sdružení, a místopředsedkyně Sdružení v Kanadě.
Rok 2 0 0 0
Zdeněk Fišera
Zasloužilý pracovník Sdružení v Calgary, později v Edmontonu, dlouholetý předseda odbočky, vydavatel Zpravodaje, organizátor pomoci novým krajanům a úspěšných oblíbených woodcrafterských táborů pro mládež.
Luboš K. Pešta
Bývalý předseda odbočky Sdružení v Calgary, zakladatel České obchodní komory pro západní Kanadu, vykonal mnoho záslužné práce ve své pozdější funkci honorárního konzula České republiky v Albertě a Saskatchewanu.
Čeněk Vrba
Koncertní mistr filharmonického orchestru v Calgary a interpret českých skladeb, poctěn kanadskou vládou pamětní medailí k 125. výročí založení kanadské konfederace za zásluhy o rozvoj umění v Kanadě a ve světě.
Dr. Jan Havlena
Vyučoval řadu inženýrských disciplín na univerzitě v Calgary, připravoval a četl zprávy v pravidelných pořadech čs. televize, člen redakce Calgarských listů, účinkující na krajanských akcích jako zpěvák a hudebník.
Markéta Goetz-Stankiewicz
Nebojácná spojka mezi Západem a čs. disentem, profesorka univerzity Britské Kolumbie na katedře slovanských a německých literatur, vyznamenána řadou akademických cen a uznání, mj. Hlávkovu medailí ČSAV.
Kerry Stratton
Šéfdirigent Torontského filharmonického orchestru, nadšený a neúnavný propagátor české a slovenské hudby zejména na rozhlasové stanici klasické hudby CFMX-FM.
Rok 1 9 9 9
Petr Dokládal
Generální konzul České republiky v Montrealu, který rychle navázal styky s krajanskými spolky, podporoval veškerou krajanskou činnost včetně obchodu, vědy a kultury, všude kde krajané potřebovali pomoc a podporu.
Alois Fogl
Za druhé světové války účastník protinacistického odboje v partyzánské skupině, přední činovník Sdružení a Sokola v Montrealu, který vykonal mnoho práce jako koordinátor čs. spolků a krajanského tisku.
Otto Löwy
Sloužil za války v Královském letectvu, po roce 1948 působil ve Vancouveru v kanadském divadle, rozhlasu, televizi a filmu. Řídil populární pořad „The Transcontinental“, v němž propagoval českou hudbu a dějiny.
Zdeněk Otruba
Politický vězeň, odsouzen za protistátní činnost na 14 let, působil po emigraci do Kanady v Torontu ve Sdružení, v Masarykově ústavu, v Radě svobodného Československa, v Klubu 231 a ve straně Národně sociální v exilu.
Jiří Rohn
Generální ředitel asociace Canadian Mental Health Association, poradce pro projekty v jihovýchodní Africe, předseda organizace National Health Agencies, člen Ústředí Světové Federace pro duševní zdraví.
Ing. Karel Velan
Zakladatel světového podniku s pobočkami v USA, Anglii, Portugalsku, Jižní Koreji a v Číně, organizátor stáží pro české lékaře v Kanadě a USA, spoluzakladatel „Nadace Olgy Havlové“, a štědrý mecenáš mnoha dalších.
Rok 1 9 9 8
Vladimír Valenta
Člen Rady svobodného Československa, spolku bývalých politických vězňů K‑231, který vykonal mnoho práce pro čs. věc jako autor, herec a producent v kanadské televizi a filmu a jako vydavatel časopisu Telegram.
Marie Vejvodová
Obětavá pracovnice a předsedkyně Sdružení v Kitcheneru, spoluzakladatelka a učitelka české doplňovací školy, členka Sokola, která výrazně působila při vysílání čs. televizních programů.
Rok 1 9 9 7
Růžena Havlová
Obětavá členka a pracovnice v krajanské veřejnosti, zejména při bazarech dámského odboru Sdružení v Torontu, bývalá místostarostka Sokola a nadšená propagátorka čs. folklóru.
Ing. Stanislav Chýlek
První demokratický velvyslanec naší rodné země po mnoha desetiletích, diplomat s výrazně mravním pohledem na svět se zasloužil se o účinné sblížení zahraniční větve s jejím původním domovem.
Rev. Bohuslav Janíček, S.J.
Zasloužilý duchovní správce katolické mise sv. Václava v Montrealu, budovatel dětského tábora „Hostýn“, organizátor čs. misijního domu, „Kulturního domu kardinála Berana“, vydavatel měsíčníku „Věstník“.
Dr. Anna Šireková a Dr Otakar Širek
Profesoři na lékařské fakultě Torontské univerzity, kterým se za jejich vědeckou a učitelskou práci dostalo řady kanadských i mezinárodních vyznamenání včetně univerzitní „Star Medal“ za přínos vědeckému výzkumu.
Rok 1 9 9 6
Dr. Jaroslav Alex Bouček
Člen historické fakulty univerzity Carleton v Ottawě, ekonomický pracovník u kanadské vlády, člen Rady svobodného Československa, bývalý generální tajemník Sdružení v Kanadě.
Josef Hamata
Dobrovolník v kanadském letectvu za druhé světové války, dlouholetý předseda Čs. podporující jednoty ve Winnipegu, bývalý náčelník a starosta Sokola, účastník odbojové práce ve Sdružení.
František Hlubůček
Odbojový pracovník za druhé světové války, studentský pracovník v létech 1945–1948 v Československu, později v exilu, zasloužilý pracovník v politické, kulturní a novinářské krajanské a exilové činnosti ve Winnipegu.
Jiří Macek
Bývalý československý přidělenec u Mezinárodní restituční komise a bývalý dlouholetý předseda Sdružení ve Vancouveru, velmi obětavě pomáhající zejména čs. emigrační vlně v roce 1968.
Jan Trávníček
Dlouholetý zasloužilý předseda Masarykova ústavu v Torontu, vyznamenaný cenou „Gratias Agit“ ministerstva zahraničních věcí České republiky za mimořádné zásluhy o šíření dobrého jména České republiky ve světě.
Rok 1 9 9 5
Antonín Cekota
Vychovatel, básník, ředitel tisku Baťových závodů, překladatel světových básníků a životopisec Tomáše Bati, zasloužilý krajanský pracovník v Batawě za druhé světové války.
Bedřich Čecha
Dlouholetý činovník Sdružení, náčelník Sokola v Batawě za druhé světové války, čelný představitel a bývalý předseda Masarykova ústavu v Torontu.
Zdeněk Mimra, C.G.A.
Zasloužilý krajanský činovník, bývalý starosta Sokola Toronto, předseda Masarykova ústavu, člen Čs. baptistického sboru a dlouholetý pokladník Sdružení v Kanadě.
Nové divadlo v Torontu
Jediné československé abonentní divadlo mimo území bývalého Československa, které uvedlo velkou řadu hodnotných her a sponzorovalo řadu návštěv herců i souborů z Prahy, Bratislavy i jiných měst.
Ing. Václav Pavelka
Dlouholetý krajanský pracovník, spoluzakladatel a vedoucí činovník Sdružení a Sokola, učitel a ředitel české a slovenské doplňovací školy, zakladatel a vedoucí Klubu seniorů v Montrealu.
Rok 1 9 9 4
Jan Waldauf
Náčelník a starosta Kanadského Sokola a Čs.sokolstva v zahraničí, předseda Tělocvičné federace Ontaria, člen poradního sboru kanadské vlády pro zdatnost a amatérský sport, vyznamenán čs. Medailí za zásluhy o stát.
Viera Fraštacká
Její věrnost Československé republice a pevnost charakteru patří mezi vznešené odkazy pozoruhodné generace slovenských vlastenců mezi kterou patřil její otec Josef Országh a manžel Rudolf Fraštacký.
Štefan Lesso
Spoluzakladatel odbočky Sdružení ve Winnipegu, dlouholetý přední činovník Sokola, aktivní bojovník za demokracii v Československu a práva Čechů a Slováků v Kanadě.
Rok 1 9 9 3
Plk. Vladimír Dufek
Rodák z Volyně, kde vstoupil do čs. armády v Sovětském svazu, spoluzakladatel Čs. obce legionářské a čs. skupiny Kanadské královské legie, vyznamenán čs. válečným křížem a medailí za chrabrost.
JUDr. Karel Jeřábek
Zasloužilý krajanský pracovník v mnoha krajanských a exilových organizacích včetně Sokola a Rady svobodného Československa, zakladatel organizace „Trustees in Bankruptcy“, jejíž byl prvním předsedou.
Ing. Lubor Zink
Člen čs. zahraniční armády za druhé světové války, který po komunistickém puči patřil mezi nejtvrdší protikomunistické novináře, vyznamenán řadou vyznamenání včetně čs. válečného kříže.
Marie Vránová
Po odchodu její dcery s manželem za hranice v roce 1948 pronásledovaná komunistickým režimem a odsouzena na 15 let vězení za velezradu; teprve v roce 1976 jí byl povolen výjezd za dcerou do Kanady.
Rok 1 9 9 2
František Braun
Obětavý účastník protinacistického československého odboje v zahraničí, dlouholetý zasloužilý činovník a předseda Sdružení v Hamiltonu a člen Masarykova ústavu v Torontu.
RNDr. Jiří Krupička
Účastník protinacistického a protikomunistického odboje, profesor emeritus na geologické fakultě Albertské univerzity, vyznamenán Purkyňovou cenou Geologického ústavu v Praze.
Joe Schlesinger
Přední kanadský televizní zpravodaj a komentátor českého původu, hlavní televizní korespondent CBC ve Washingtonu, v Berlíně, který mj. komentoval změny v Československu po listopadu 1989.
Olga Velanová
Zasloužilá pracovnice v sociálním odboru Sdružení v Montrealu, zejména na poli pomoci a podpory našim krajanům v nouzi a uprchlíkům z Československa, neúnavná organizátorka dobročinných vánočních bazarů.
Dr. Viktor Zicha
Dlouholetý zasloužilý předseda montrealské odbočky Sdružení, činný v mnoha dalších krajanských spolcích a organizátor politických a sociálně podpůrných akcí v Kanadě pro nově příchozí Čechoslováky.
Rok 1 9 9 1
Prof. Dr. Viktor Fic
Profesor univerzity Brock a činovník Sdružení v St. Catharines, iniciátor spolupráce kanadských a čs. vysokých škol, autor řady knih, mj. o čs. legiích v Rusku, vyznamenán čs. Řádem T.G. Masaryka.
Dr. Chaviva Hošek
Poslankyně a ministryně ontarijské vlády původem z Československa, pověřená premiérem Ontaria koordinací spolupráce a pomoci Československu.
Marta Kubišová
Signatářka Charty 77, zastánkyně lidských práv v Československu v normalizačním období od sovětské okupace v roce 1968, kdy se stala symbolem pražského jara i v období kolem 17. listopadu 1989.
Hubert Obr
Zasloužilý pracovník Sdružení v Hamiltonu a Masarykova ústavu v Torontu, který také působil velmi obětavě při sponzorování uprchlíků a při organizování pomoci pro nově příchozí do Kanady.
Rok 1 9 9 0
Václav Havel
Významný dramatik poctěný mnoha mezinárodními cenami za literaturu, zastánce lidských práv v Československu, bývalý prezident České a Slovenské federativní republiky a České republiky.
David Kilgour, LL.B.
Poslanec kanadského parlamentu, dlouholetý přítel Sdružení a české a slovenské komunity v Kanadě a zastánce lidských práv v Československu.
Rok 1 9 8 9
Hon. Mitchell W. Sharp
Přední kanadský politik, bývalý ministr zahraničních věcí Kanady, který se zvláště zasloužil o urychlení emigrace čs. uprchlíků do Kanady po sovětské invazi v srpnu 1968.
John Reeves
Básník, hudební skladatel, producent kanadské rozhlasové společnosti CBC, maratónský běžec, autor detektivních románů, často s náměty z československého prostředí.
Jiří G. Corn, F.C.A.
Finanční poradce, bývalý předseda Sdružení v Kanadě a Kanadské etnokulturní rady, člen výboru Rady svobodného Československa, vyznamenán Řádem Kanady a čs. Řádem T.G. Masaryka.
Dr. Josef Škvorecký
Spisovatel, člen Kanadské královské společnosti, profesor anglické literatury na koleji Erindale univerzity v Torontu, vyznamenán Řádem Kanady a čs. Řádem Bílého lva.
Josef R.Č. Čermák, Q.C.
Právní poradce a publicista, společník velké torontské advokátní kanceláře, obětavý poradce krajanských organizací a mnoha uprchlíků, člen Společnosti pro vědy a umění, bývalý předseda Sdružení v Kanadě.
Rok 1 9 8 8
Zdena Škvorecká
Česká spisovatelka, vydavatelka české a slovenské literatury v nakladatelství Sixty-Eight Publishers Corp. v Torontu, vyznamenána čs. Řádem Bílého lva.
Antonín Daičar
Spoluzakladatel Sdružení v Kanadě a bývalý jeho předseda, přední pracovník československého exilu v Kanadě za druhé světové války, dlouholetý činovník Sdružení a Sokola v Batawě.
Ota Hora
Bývalý poslanec Československého národního shromáždění a předseda mládeže Československé strany národně sociální, přední pracovník československého exilu, vyznamenán čs. Řádem T.G. Masaryka.
Walter Koerner
Přední kanadský průmyslník, který spolu se svým bratrem štědře přispěl univerzitě v Britské Kolumbii, vyznamenán Řádem Kanady.
Oskar Morawetz
Významný hudební skladatel, jehož skladby byly poctěny kanadskými i zahraničními cenami. Kanadský rozhlas vydal antologii jeho hudby. Vyznamenán Řádem Ontaria a Řádem Kanady.
Rok 1 9 8 7
Tomáš Baťa
Průmyslník světového významu a poradce Spojených národů, podporovatel snah českých a slovenských demokratických organizací, vyznamenán Řádem Kanady a čs. Řádem T.G. Masaryka.
Rudolf Fraštacký
Význačný kanadský finančník, přední pracovník slovenského politického exilu za druhé světové války a po roce 1948 v exilu, předseda Stálé konference demokratických Slováků, obhájce československé státnosti.
Dr. Lota Hitschmanová
Mezinárodně uznávaná sociální pracovnice, především na asijském kontinentě, jejíž jméno bylo spojováno se jménem rodného Československa, vyznamenána Řádem Kanady.
Prof. Dr. Vladimír Krajina
Slavný světový ekolog, hrdina československého odboje za druhé světové války, vůdčí postava v boji proti nacismu i komunismu, vyznamenán Řádem Kanady a čs. Řádem T.G. Masaryka.
Prof. Wilson Woodside
Významný kanadský žurnalista, profesor politických věd na univerzitě v Guelphu, přítel a zastánce demokratického Československa.
Rok 1 9 8 5
Hon. Otto Jelínek
Bývalý poslanec kanadského parlamentu za Konservativní stranu Kanady, ministr kanadské vlády, bývalý mistr světa v krasobruslení (se svou sestrou Marií na mistrovství světa v krasobruslení dvojic).
Prof. Dr. Gordon Skilling
Profesor torontské univerzity, spisovatel, autor řady knih a úvah o Československu a Sovětském svazu, znalec československé minulosti a současnosti, přítel svobodného Československa.
Ing. Karel Buzek
Zasloužilý přední činovník československých krajanských organizací, spoluzakladatel a jednatel Sokola v Torontu a Sdružení v Kanadě, jehož byl generálním tajemníkem, vyznamenán Řádem Kanady.
Karol Stark
Člen a činovník Sokola a dalších československých demokratických organizací v Kitcheneru a Masarykova ústavu v Torontu, bývalý předseda Sdružení v Kanadě.