Masarykova cena (Masaryk Award)

Masaryko­va cena je nejvyšším uznáním a poc­tou Českého a Sloven­ského sdružení v Kanadě (dále „Sdružení“).
„Toto uznání se udělu­je Kanaďanům českého či sloven­ského půvo­du, kteří dosáh­li výz­nam­ných úspěchů na něk­terém úseku lid­ské čin­nos­ti a osobám nebo orga­ni­za­cím jakéhoko­liv půvo­du, které se zaslouži­ly o svo­bod­né Českosloven­sko nebo obo­hati­ly živ­ot Čechů a Slováků v Kanadě.“

V roce 2015 Masarykovu cenu získávají:

Jan Sam­mer In Memo­ri­am (1920 – 2009)

Jan Sam­mer vyrůstal v dobách první repub­liky a také za války. Za války se jeho starší ses­tra zapo­ji­la do šíření odbo­jových letáků, za což byla vězně­na a v roce 1942 poprave­na. Byla matk­ou 10 a 12 letých dětí.
V roce 1948 se ože­nil s paní Hanou a měli dvě děti, Helenu, která bydlí u Ottawy a syna Jana, který pracu­je v Bruselu. Jeho manžel­ství bylo přík­lad­né. Řekl, že svo­ji manželku milu­je ste­j­nou měrou jako na samém začátku.
V roce 1966 opustil s rodi­nou Českosloven­sko, což bylo jeho dávné přání. Otec mu pomohl v odvážném rozhod­nutí hle­dat si nový živ­ot v zámoří. Otec vždy nutil svo­je děti, aby odeš­ly při nejbližší příleži­tosti, pro­tože střed Evropy byl vždy mís­to nepoko­jů. Také mu umožnil výuku anglick­ého a fran­couzského jazy­ka během prázd­nin. Poslal ho do Anglie, Bel­gie a Švý­cars­ka. Jan nejlépe ovlá­dal němčinu.
Znalost jazyků ule­hči­la rod­ině živ­ot, když s dvě­ma dět­mi hledali útočiště nejprve v Rak­ousku a později v Kanadě. Ve věku 47 let nas­toupil na uni­verz­i­tu v Mon­tre­alu, během plného zaměst­nání. Trva­lo mu pět let, než dosáhl obchod­ního tit­u­lu. Všech­ny večery, vík­endy a dov­olené věno­val studiu. Obvyk­le si vzal dva kursy během léta a tři během zimy. Krátce po skončení studií si našel vhod­nou prá­ci, kde zůstal až do důchodu.
Roky strávené v důchodu byly ty nejlepší v jeho živ­otě. Přestože sám získal resti­tuo­vaný majetek zpět, nez­išt­ně začal bojo­vat za zahraniční Čechy a jiné, jejichž majetky byly nespravedlivě zabave­ny komu­ni­stick­ým režimem. Považo­val za velk­ou nespravedl­nost, že soudy rozhodovaly v mno­ha pří­padech v neprospěch emi­grantů, jejichž majetky vlast­nili lidé z komu­ni­stick­ých nomen­klaturních kádrů, kteří je získali za směšné ceny od svých soudruhů ve vedení národ­ních výborů. Boj pro­ti pořád­kům v stále zko­mu­ni­zo­vané zemi považo­val za důležité, pro­tože to s majetkovým vyrovnáním sou­visí. Mno­hým restituen­tů pomohl dostat jejich pří­pady až ke Komisi Spo­jených náro­du pro lid­ská prá­va v Ženevě a dosáhl rozhod­nutí v jejich prospěch.
Ve svém boji za majetková prá­va, která považo­val morál­ně za nejdůležitější narážel na velké nepochopení poli­tiků, kteří nebyli schop­ni se po mno­ha letech se majetkově vyrov­nat s církví, zajištěním ale­spoň její exis­tence, natož se svý­mi spolu­občany, ať již žijící­mi v České repub­lice nebo v zahraničí.
Jan Sam­mer byl plat­ným člen­em Českého a sloven­ského sdružení, kde vykoná­val funkci revi­zo­ra a v době po odchodu min­ulého pok­lad­ní­ka z Kanady převzal funkci pok­lad­ní­ka, kter­ou vykoná­val brilant­ně pomocí počí­tačové tech­niky.
Patřil k jed­něm z nejbystře­jších a nejin­teligent­nějších lidí i v době svého vysokého věku. Byl to výjimečný člověk a jeho výz­nam budouc­nost teprve ocení.

Hele­na Sam­merová-Flack­ová

Hele­na Flack­ová je dcer­ou zemřelého Jana Sam­mera, který vykoná­val funkci pok­lad­ní­ka Ústředí ČSSK. Když byl ještě Jan Sam­mer naživu, byl dotázán, zda by po něm dcera Hele­na převza­la funkci pok­lad­ní.
Jan Sam­mer sdělil, že asi určitě a že se na ní můžeme spolehnout. Tak se i sta­lo. Hele­na Flack­ová má dobrou kval­i­fikaci, jed­nak vysokoškol­ským vzděláním a také má admin­is­tra­tivní zkušenost, pro­tože pra­co­v­ala řadu let u kanad­ské vlády. Sta­la se pok­lad­ní nejen Ústředí ČSSK, kde koordinu­je pok­lad­ní zprávy všech poboček, ale je i pok­lad­ní ottawské pobočky, kde je vždy ochot­ná pomo­ci nejen co se týče finančních záleži­tostí, ale i vždy když je o pomoc požádá­na. Ottawská poboč­ka oceňu­je její obě­tavost a kval­i­fikaci a pro­to jí navrhla na Masarykovu cenu.

Gus­tav Plí­va

Gus­tav Plí­va je vysoce kval­i­fiko­vaný geo­fyzik, geolog a pro­jek­tový pro­fe­sionál s aka­demick­ý­mi tit­u­ly B.Sc. (Hon.), M.Sc., RNDr., CSc. a PMP a s boha­tou praxí v oborech.
Řadu let řídil ottawsk­ou pobočku ČSSK a stal se také něko­lik let předse­dou celokanad­ské ČSSK, ale pro zahraniční zaneprázd­nění ve funkci nemohl pokračo­vat. G. Plí­va byl vždy ochoten pomo­ci, tak kde pomo­ci bylo tře­ba. Vždy patřil k před­ním funkcionářům Ústředí a ottawské pobočky a prokázal obě­tavost pro zájmy a poslání Českého a slov­neského sdružení v Kanadě. Pro­to byl navržen na Masarykovu cenu.

Jiří (George) Karg­er

Jiří Karg­er se nar­o­dil 5 břez­na, 1936 ve Střeli­ci. Rod­i­na přišla do kanady, když mu bylo pouhých dva a půl roku. Nejprve žili na far­mě u Stein­bachu v Man­i­to­bě, později v Toron­tu av St. Jacobs v Ontar­iu. Jeho otec Jan (John) byl kovář a provo­zo­val své řemes­lo ve Stein­bachu. Zároveň far­mařil. V Toron­tu byl později part­nerem firmy Opal Man­u­fac­tur­ing. V St. Jacobs si otevřel vlast­ní opravár­nu, kter­ou Jiří rozšířil na stro­jíren­ské zařízení a něko­likrát přes­tavil. Jir­ka chodil na Per­son Poly­tech­nik a vys­tu­doval stro­jařství. Svo­je vědo­mosti časem uplat­nil na rozšíření obchodu a provo­zovny a stal se odborníkem na návrhy pro­to­typů pro různé společnos­ti.
Od raného věku byl Jir­ka vys­taven kra­jan­ské­mu živ­o­tu v Toron­tě, pro­tože od r. 1940, když se zde rod­i­na usadi­la, se jeho otec aktivně zapo­jo­val do mno­ha akci české a Sloven­ské komu­ni­ty. Také chodil kaž­dou sobo­tu v Toron­tě do české školy a do Soko­la, kde mu vštěpo­vali zájem o český jazyk a kul­tu­ru. Jir­ka si pamatu­je, že jako sed­miletý chlapec za druhé svě­tové války prodá­val mašličky na pod­poru českých vojáku v Anglii. V r. 1947, se rod­i­na přestěho­vala do St. Jacobs, a od té doby byli jeho rodiče čin­ní v Národ­ním Sdružení v okolí Kitch­eneru. Když byl ještě teenag­er, čas­to byl zván na schůze českosloven­ského sdružení v Kanadě, aby na piano hrál českosloven­sk­ou hym­nu. Tyto schůze se tenkrát kon­aly v kitch­en­er­ské YWCe.
Od r. 1969 byl pok­lad­níkem pobočky Kitch­en­er-Water­loo a funkci zastá­val asi osm let. Když ho předse­da Sdružení požá­dal, aby pomáhal českým imi­grantům při­jít do Kana­da v r. 1968, zaměst­nal během určité doby 32 mužů. Kvůli tomu ho dokonce vyšetřo­val imi­grační úřad, pro­tože měl pouze mal­ou fir­mu. Mnozí ze zaměst­naných ani nebyli stro­jaři a nezůstali natr­va­lo. Jir­ka Jir­ka úřed­níkům řekl, “Já jsem žádal o stro­jaře, prošetřit si je jste měli vy.” Takže dál mu už dali pokoj.
Mno­ho let slouží ve výboru pobočky K-W-G-C, jen loni si dal kratičk­ou přestávku. Je člen­em redak­torské rady čtvrtlet­ní pub­likace Dobrý den. Mno­ho let pomáhal orga­ni­zo­vat večer českých fil­mu, které se kon­aly každý měsíc. Pravidel­ně se zúčastňu­je kon­gresů a spolu­o­r­ga­ni­zo­val 63. Kon­gres, který se v r. 2011 kon­al právě v Kitch­en­er-Water­loo. Pobočku zas­tupu­je i na pravidel­ných schůzích výboru Ustředí.
Jir­ka je věrným a odd­aným člen­em české komu­ni­ty a Českého a sloven­ského sdružení v Kanadě.

dr. Miloš Kra­jný

Dr. Kra­jný vys­tu­doval medicínu v Olo­mouci, pro­moval v r. 1964. V Kanadě je od r. 1968. spe­cial­ista na aler­gologii, byl pres­i­den­tem ontar­i­jské Aler­go­log­ické společnos­ti (1980–1985), od té doby sekretář téže společnos­ti. Dále je člen­em Evrop­ské akademie aler­go­log­ické, člen Col­lege of Aller­gists and Immu­nol­o­gists. Pub­liko­val 35 článků v lékařských časopisech. Jako bra­tr věh­las­ného klavíristy Borise Kra­jného má v krvi i lásku k hud­bě: Je člen­em zas­tupi­tel­ství torontské Mozart Soci­ety a bývalým předse­dou Torontského fil­har­mon­ick­ého orchestru. V r. 2001 založil Nok­tur­na ve městě, v rám­ci nichž orga­nizu­je prvotříd­ní kon­cer­ty hlavně českých i sloven­ských uměl­ců — inter­pretů kla­sické hud­by, a obo­hacu­je tak kul­turní dění v naší kra­jan­ské obci. Přit­om dodnes pracu­je na plný úvazek jako jeden z před­ních aler­gologů v Toron­tě.

Rok 2013

Jan Drábek
je pražský rodák a česko-kanad­ský spiso­va­tel. Po únoru 1948, když mu bylo dvanáct, šel s rodi­nou na lyžích “přes kopečky” na Západ, kde pak v Americe vys­tu­doval a sloužil ve válečném námořnictvu. Začátkem let šedesátých byl hlasatelem Radia Svo­bod­ná Evropa v Mni­chově a poté stu­doval v Indii. Ože­nil se v New Yorku s manželk­ou Joan v roce 1964 a krátce potom se přestěho­val do kanad­ského Van­cou­veru, kde se živ­il jako taxikář, uči­tel na střed­ní škole a později jako spiso­va­tel. V roce 1990 se vrátil do Prahy a tam učil angličt­inu na min­is­ter­stvu zahraničí. V roce 1992 vstoupil do českosloven­ské diplo­mat­ické služ­by, z čehož vznikl mem­o­áry zvaný Po uši v postko­mu­nis­mu. Sloužil jako velvys­lanec v Keni a Albánii a také jako ředi­tel diplo­mat­ick­ého pro­tokolu. Drábek je autorem devatenác­ti knih v češt­ině i v angličt­ině. Tou posled­ní je živ­o­topis česko-kanad­ského odbo­jáře-botani­ka Vladimíra Kra­jiny. (Detail­ní živ­o­topis je na abcbookworld.com).

Miloš Zach
Po absolvování ČVUT v Praze začal pra­co­v­at ve svém oboru, nejprve na kon­struk­ci hmo­tového spek­troskopu, později v oborech mikrovlnných elek­tronek, vysokého vakua a nakonec v teorii mag­net­ismu a návrhů per­ma­nent­ních mag­netů. Vedl jed­iné pra­cov­iště v ČSR, kde se navrho­valy a kon­struo­valy trvalé mag­ne­ty pro aplikace ve všech prak­tick­ých dis­ci­plínách. Invaze „Spřáte­lených armád“ ho zastih­la na Sloven­sku. Hned potom se rozhodl s rodi­nou emi­grovat a skončil ve Van­cou­veru. Díky Vladimíru Kra­ji­novi se dostal na UBC, kde se připo­jil ke skupině fyziků, kteří zak­lá­dali velký pro­jekt Tri­umf. To je dnes svě­toznámá lab­o­ra­toř pro výzkum sub-ato­m­ových čás­tic a inter­akcí mezi nimi, ste­jně jako aplikace pro léčení očních nádorů speciál­ní­mi paprsky a podob­ně. Hned po pří­chodu do Van­cou­veru se stal člen­em Sdružení a brzy člen­em výboru Odbočky. V té roli je dodnes, po pat­náct roků byl předse­dou, kdy nejen odbočku vedl, ale kdy též jako člen redakce časopisu Zpravo­daj, byl aktivní při určování náplně jed­notlivých čísel a občas i při dis­tribu­ci a tisku jak bylo potře­ba. Po roce 1989 při­jížděl do ČR, kde spolupra­co­v­al s Ústavem jaderné fyziky v Řeži a pomohl tam s rekon­strukcí jejich cyk­lotronu, kde se mj. vyrábí far­ma­ceu­ti­ka. Také zařídil převod něko­li­ka vyřazených zařízení z Tri­um­fu do Řeže, kde slouží dodnes. Při tom byl stále aktivní při dalším rozvo­ji své mateřské lab­o­ra­toře na UBC. Zor­ga­ni­zo­val dva Kon­gresy Sdružení, jeden ve Van­cou­veru, druhý ve Whistleru. Miloš po celou dobu své čin­nos­ti byl vždy­cky aktivní tam, kde se dom­ní­val, že by mohl pomo­ci.

Marie Fuchsová
V r. 1949 byl její otec zatčen a poslán na uran do Jáchy­mo­va. Rod­i­na se musela vys­těho­vat z Prahy a zaži­la časté stěhování, podřad­né uby­tování; dále se musela smířit s podřad­nější­mi prace­mi, které mohli jako pol­i­ticky “nespolehliví” vykoná­vat. I když Míša matur­ovala se samý­mi jed­nička­mi, neby­la při­ja­ta na žád­nou vysok­ou školu pro svůj “špat­ný původ”. Konečně po třech letech práce jako operá­tor­ka stro­jů ve výpočet­ní stani­ci v plzeňské Škodovce byla při­ja­ta na filo­zofick­ou fakul­tu Karlovy uni­verz­i­ty, kde stu­dovala psy­chologii. Po oku­paci 1968 přeruši­la stu­dia ve čtvrtém ročníku a v listopadu s manželem Vladimírem a roční dcerk­ou odešli z domo­va. Po krátkém poby­tu v Anglii přišli v pros­in­ci 1968 do Mon­tre­alu. Zde se jim brzy nar­o­dil syn, takže se věno­vala dětem a vráti­la se do školy v letech 80tých, kdy stu­dovala na Con­cor­dia uni­verz­itě a získala v roce 1986 tit­ul Bach­e­lor of Admin­is­tra­tion. V devadesátých letech před­nášela češt­inu v Depart­ment of Russ­ian and Slav­ic Stud­ies na uni­verz­itě McGill. Míša je již léta čin­ná ve všech mon­tre­al­ských orga­ni­za­cích. Je členk­ou a činovnicí mon­tre­al­ského Soko­la, kde byla mís­tostarostk­ou, nyní je vzdělavatelk­ou. Též je ve výboru Župy kanad­ské a jezdí cvičit na všech­ny sle­ty v Kanadě, USA či v Praze.

V mon­tre­al­ské pobočce Sdružení byla něko­lik let kul­turní ref­er­en­tk­ou a starala se o česk­ou kni­hovnu ve Fras­er-Hick­son Insti­tu­tu. V letech 1995–2005 byla jed­natelk­ou, něko­lik let též zapiso­vatelk­ou a ref­er­en­tk­ou pro kni­hovnu; v r. 2005 se sta­la místopředsed­kyní a od r. 2006 je předsed­kyní. Po řadu let se stará o orga­ni­zaci kul­turních akcí a kon­certů, které Sdružení pořádá společně se Sokolem. Dlouhou dobu je čin­ná na našich bazarech — vždy pra­co­v­ala v kuchyni, ale v posled­ních letech se také stará o jejich orga­ni­zaci a hlad­ký průběh. Je ve výboru Ustředí ČSSK a dojíždí na schůze do Toronta. Kromě toho se Míša stará o něko­lik seniorů, vozí je k lékařům, na nákupy, apod.

Pavel Hebel­ka
Jméno dlou­ho­letého místopředsedy naše­ho spolku a od r. 2012 předsedy cal­gar­ské pobočky je před mno­ha lety spo­jeno u příleži­tosti založení školy a výuky českého jazy­ka jak pro děti tak i pro dospělé. Pavel po matu­ritě na Střed­ní škole společného stravování v Mar­ián­ských Lázních v r. 1961 na umístěnku nas­toupil do Hotelu Savoy Wes­t­end ve Špindlerově Mlýně do funkce ekono­ma provozu. Záhy nas­toupil vojen­sk­ou službu a po vojně pra­co­v­al jako uči­tel v Učňovské obchod­ní škole v Liber­ci. Kval­i­fikaci si doplňo­val dálkovým studiem na Ped­a­gog­ické fakultě v Ústí nad Labem. Po nát­laku vstupu do KSČ a s pří­cho­dem jed­notek Waršavské smlou­vy s rodi­nou odešel do Kanady.

Pavel přices­to­val do Cal­gary v led­nu 1969. Jak výše uve­de­no ihned se zapo­jil do Českosloven­ského Sdružení. Stal se nejenom učitelem české školy, ale později i ředitelem. V kra­jan­ské komu­nitě v té době byl zapo­jen nejenom do sportovního dění, ale dodnes slouží jako záso­bi­tel a porad­ce české kuchyně při většině společen­ských akcí. Otevřel si něko­lik restau­rací a nově pří­chozím pomáhal se sháněním práce a s překla­dy osob­ních doku­men­tů. Člen­em výboru ČSSK se stal v r. 1990. Ve ste­jném roce byl jmen­ován ředitelem Roy­al Cana­di­an Legion For­est Lawn. Z poz­ice své pra­cov­ní funkce i funkce ve výboru Pavel ochot­ně rozvíjí kul­turní a schů­zovou čin­nost nejenom pro české, ale i sloven­ské kra­jany.

Vladimír Kavan
Vys­tu­doval stro­jní inženýrství. Rok 1948 ho zastihl v USA. Zůstal v exilu. Pra­co­v­al v největší továrně na obráběcí stro­je v Cincin­nati, dále v Baťově pod­niku v Batavě a potom pod­nikal se svou fir­mou RAMSET na výrobky pro staveb­ní průmysl. Byl ces­to­va­tel, sportovec: běžec, skokan do výšky, kanoista na OH v Berlíně r. 1936. Vys­toupil na Kil­i­man­jaro, Mount Kenya i na Mount Ever­est. Na lyžích přešel rovník, zúčast­nil se auto­mo­bilových závodů World Cup Ral­ly, přeletěl balónem Alpy a byl zak­lá­da­jícím člen­em The Baloon Club of Cana­da. V kanad­ských reko­rdech ve výšce, dálce a trvaní letu ho nikdo nepřekon­al.

Stal se prezi­den­tem rady orga­ni­zace CARE a rozšířil ji do zemí mimo Evropou na jed­nu z neje­fek­tivnějších svě­tových orga­ni­za­cí pro pomoc rozvo­jovým zemím. Jeho zás­luhou byla v r. 1979 založe­na CARE Inter­na­tion­al. Dnes má kanceláře ve 40-ti státech. V. Kavan byl čin­ný v Rotary Club. I zde se zaměřo­val na mez­inárod­ní úroveň. Za prá­ci u Maltézských rytířů a Řádu sv. Lazara a v Prov­i­dence Hos­pi­tal Cen­tre, nemoc­nice pro staré a tělesně postižené, dostal vyz­na­menání Řádu sv. Lazara Maltézských rytířů. Kanad­ská vlá­da mu udělila tit­ul Offi­cer of the Order of Cana­da druhého stup­ně. Při loňských oslavách převzal Vyz­na­menání Dia­mond Jubilee Medal, ostat­ně už byl držitelem stříbrné a zlaté medaile. Na slavnos­t­ní mši, věno­vané památce sv. Václa­va, byl mezi oceněný­mi čle­ny farnos­ti sv. Václa­va v Toron­tě, a biskup Ester­ka mu udělil medaili Za službu církvi, vlasti a náro­du. Pán Kavan se čas­to zmiňo­val i rodin­ném šesti s manželk­ou Růženk­ou. Ještě v 84 letech lyžo­val, v devadesátce ještě hrál golf. Do posled­ní chvíle si zachoval ke vše­mu poz­i­tivní příst­up. Dne 20.12. 2012 se kon­a­lo posled­ní rozloučení s ing. Kavanem, který nás opustil po delší nemo­ci 16.12. 2012. Smuteční mše za zes­nulým se kon­ala v kostele sv. Václa­va, a sloužil ji farář Libor Švorčík a biskup John Bois­son­neau z torontské řím­sko-katolické diecéze. (Převza­to a zkrá­ceno z publ. Nový Domov, článek a foto autor­ka M. Chrap­pa)

Rok 2 0 1 1

Rad­mi­la Locher-Jeřábková
Jed­na z nejpra­cov­itějších a nejobě­tavějších osob­nos­tí komu­ni­ty se již pět desetiletí zapisu­je do kra­jan­ského živ­ota, Sokol­ka, první žena-starost­ka, orga­nizá­tor­ka bohatého společen­ského živ­ota, propagá­tor­ka české a sloven­ské kul­tu­ry, předsed­kyně Pobočky Toron­to.

David Ševčík
Vys­tu­doval obor bankovnictví na Uni­ver­sitě Wifred Lau­ri­er, pra­co­v­al v Kam­peličce v Toron­tě, byl předse­da pobočky Kitch­en­er-Water­loo-Guelph jako vůbec nejm­ladší v této funkci. Dělal pravidel­né kra­jan­ské tele­vizní vysílání v Kitch­eneru, natočil divadel­ní hru, dělal tech­ni­ka i režiséra, ini­cio­val slavné Kitch­en­er­ské pikniky, a vytvořil zák­lad dnešní finanční rez­ervy pobočky.V Ústředí byl pok­lad­ník a později místopředse­da. Během uni­ver­sit­ního stu­dia pra­co­v­al s postižený­mi dět­mi.

Marké­ta Slepčíková Rešovská
Tele­vizní pro­du­cen­t­ka, tele­vizní a fil­mová žur­nal­ist­ka, doku­men­tarist­ka. V Kanadě v r. 2003 založi­la jed­iné české tele­vizní vysílání mimo území České repub­liky: Nový záběr, později Nová vize, mag­a­zín, který kaž­dou sobo­tu infor­mu­je o komu­nit­ním dění Ontar­iu. Spolu s manželem Igorem Rešovským vytvořili něko­lik celovečerních doku­men­tů. Je člen­ka VV ústředí ČSSK.

Sokol­ská župa kanad­ská Sokol slaví svých 100 let v Kanadě …

Rok 2 0 1 0

Prof. MUDr. Josef P. Skála
Lékař, vědec, drži­tel Ph.D. v bio­chemii z Uni­ver­si­ty of British Colum­bia, pro­fe­sor dět­ského lékařství a porod­nictví a gynekolo­gie na UBC, spe­cial­izace dět­ská onkolo­gie, autor pub­licista více než 100 vědeck­ých prací, se zás­luha­mi o spoluprá­ci lékařské fakul­ty UK s UBC, drži­tel mno­ha kanad­ských i českých vědeck­ých ocenění, dále dlou­ho­letý pilíř kra­jan­ské komuity, člen ČSSK, spoluza­k­la­da­tel SVU a van­cou­ver­ského divad­la Za rohem (DZR), kde přes 33 let režíru­je, hra­je, pro­duku­je i navrhu­je. Za propa­gaci české kul­tu­ry dostal v r. 2008 cenu „Gra­tias Agit“. Půso­bil i v kanad­ském pro­fe­sionál­ním diva­dle a rádiu.

MUDr. Stanislav Reiniš, CSc.
Lékař, uni­ver­sit­ní pro­fe­sor v Ontar­iu a později i na UK v Praze, autor více než 150 vědeck­ých prací v oboru neu­ropsy­cholo­gie, kvan­tová mechani­ka, aj., drži­tel mno­ha vědeck­ých ocenění. Byl léta pilířem kra­jan­ské komu­ni­ty, člen­em ČSSK, autorem mno­ha pol­i­tick­ých a filo­zofick­ých článků pro kra­jan­ský tisk po světě.

Mila­da Reinišová
Zdravot­nice, mat­ka tří dětí, člen­ka výboru ČSSK, dlou­ho­letá předsed­kyně pobočky KGW, držitel­ka ontar­i­jského Vol­un­teer Award, dále býv. člen­ka Rady Svo­bod­ného Českosloven­s­ka, redakční rady Nového domo­va a časopisu Západ. Ve výboru Black Rib­bon Day pra­co­v­ala s jiný­mi národ­ní­mi skupina­mi na snahách o porážku komu­niz­mu. Ini­cio­vala kra­jan­ské tele­vizní vysílání v Kitch­eneru, dis­tribu­ci exilových knih, vznik klubu v St. Jacob’s, orga­ni­zo­vala bohatý společen­ský živ­ot kra­janů i pomoc uprch­líkům.

Joe Dobro­vol­ný
Aktivní člen ČSSK více než 30 let, má zás­luhy o propa­gaci české a sloven­ské kul­tu­ry, o boj pro­ti komu­nis­mu i o pomoc nově pří­chozím. V r. 1977 zor­ga­ni­zo­val český a sloven­ský rozh­lasový pro­gram ve Win­nipegu, kde vys­toupili výz­nam­ní kra­jané. Mno­ho let zas­tupo­val win­nipežsk­ou pobočku na “Inter­cul­tur­al Coun­cil of Man­i­to­ba” — porad­ní sbor prov­inč. vládě v otázkách imi­grace, médií, škol­ství a kul­tu­ry, i jako dobro­vol­ník překla­da­tel. Spolu­o­r­ga­ni­zo­val pavilon Folk­lo­ramy – největšího folk­lorního fes­ti­valu na světě. Ten r. 2004 získal pod vedením Joe prestižní ocenění Win­nipeg Folk Arts Coun­cil. Ve Win­nipegu ho zna­jí všich­ni kra­jané – pro něž je sym­bol­em poc­tivé, obě­tavé a nez­išt­né práce na úsilí o svo­bo­du rod­né vlasti a na obo­ha­cení kul­turního živ­ota.

Kanad­ská Česko-sloven­ská pod­poru­jící jed­no­ta
Je jed­nou z nejs­tarších, nepřetržitě exis­tu­jících kra­jan­ských spolků v Kanadě. Zak­lá­da­jící člen­ové chtěli vytvořit orga­ni­zaci, která ve Win­nipegu a okolí spo­jí česky a sloven­sky hov­ořící občany, kteří si budou pomáhat a udržo­vat mateřsk­ou řeč. Ustavu­jící schůze byla 27. dub­na 1913. V r. 1919 se podaři­lo pomocí sbírek získat budovu – Klub — která je dodnes mís­to ryze česko-sloven­ské, která tradičně vítá kra­jany ze všech sfér kul­turního, sportovního i pol­i­tick­ého svě­ta, mís­to kde se kon­a­jí kon­cer­ty českých uměl­ců, promí­ta­jí novější české a sloven­ské filmy, a kde je dobré pivo. Kanad­ská Česko-sloven­ská pod­poru­jící jed­no­ta v r. 2013 oslav­i­la 100. let.

Rok 2 0 0 9

Pavel Hamet (1943)
pro­fe­sor na Mon­tre­al­ské uni­verz­itě a vedoucí výzkum­ného cen­tra mon­tre­al­ské uni­verz­i­ty (IRCM) v nemoc­ni­ci Hôtel-Dieu získal v listopadu 2001 nejvyšší ocenění que­becké vlády v oblasti vědy — cenu Wilder-Pen­field, za celoživ­ot­ní přínos v oblasti lékařství a lékařského výzku­mu. Dr. Hamet je autorem více než 350 pub­likací a 550 vědeck­ých zpráv, z nichž velká část je sep­sá­na ve spoluprá­ci s dr. Johan­nem Trem­blay, jeho manželk­ou a dlou­ho­le­tou kol­eg­y­ní. Je prezi­den­tem Société québé­coise d’hypertension artérielle, člen­em třicítky kanad­ských a zahraničních vědeck­ých společnos­tí, člen­em redakčních rad dvacítky vědeck­ých časopisů — a k tomu otcem čtyř dětí a cho­vatelem trop­ick­ých rybiček. Po získání dok­torá­tu na uni­verz­itě McGill a dokončení spe­cial­izace na Mon­tre­al­ské uni­verz­itě v oblasti endokri­nolo­gie v roce 1972 se dr. Hamet začal zají­mat o nejrozšířenější nemoc civ­i­lizace — vysoký krevní tlak (hyper­ten­sion). Svou prá­ci zaměřil na genetiku a pre­ven­tivní lékařství. Jako lékař získal již mno­ho cen, mimo jiné i zla­tou medaili Akademie věd České repub­liky v roce 1994.

Emil Skamene (1941)
Dr. Skamene vys­tu­doval lékařsk­ou fakul­tu na Karlově uni­verz­itě v Praze a získal PhD. v oboru genetiky. Po roce 1968 pokračo­val ve studiích imunolo­gie a genetiky na Har­var­du. V roce 1970 přišel do Mon­tre­alu, kde se od té doby věnu­je studiu klin­ické imunolo­gie a alergie na McGill Uni­ver­si­ty. Nyní je pro­fe­sorem na kat­edře medicíny a genetiky McGill Uni­ver­si­ty, a donedáv­na byl též vědeck­ým ředitelem výzkum­ného insti­tu­tu zdravot­ního cen­tra McGillu (MUHC), které má přes 11 tisíc zaměst­nanců (z toho 910 lékařů). Jeho výz­nam­ný přínos v oboru infekcí a imunolo­gie je genet­ická kon­tro­la nemocí, to zna­mená iden­ti­fikace genů, které jsou zod­pověd­né za náchyl­nost nebo odol­nost vůči nemocím, jako je napřík­lad tuberkulóza. V listopadu 2001 získal cenu que­becké vlády Prix du Québec — Armand Frap­pi­er v oblasti vědy a lékařství. Cena je udělová­na těm, kteří se zasloužili o vybu­dování výzkum­ného střediska a dokáza­li k výzku­mu a jeho výsled­kům připou­tat zájem que­becké i svě­tové veře­jnos­ti. Prix du Que­bec je jed­na z mno­hých, které Emil Skamene za posled­ních 15 let dostal od nejrůznějších svě­tových orga­ni­za­cí, mezi jiný­mi i cenu J. G. Mendela České akademie věd. V roce 2005 byl pasován na Rytíře národ­ního řádu, tedy Cheva­lier de l’Ordre Nation­al neboli Knight of the Nation­al Order. Ten­to řád je udělován za mimořád­né zás­luhy o rozvoj Que­beku. Ve své rod­né zemi byl oceněn jed­ním z nejvyšších uznání, které se české­mu věd­ci může dostat, byl jmen­ován člen­em České učené společnos­ti. Tato insti­tuce byla ustanove­na za První repub­liky a zastává výz­nam­nou porad­ní roli vládě, uni­verz­itě i ČAV. Podle Ústavy může mít jen 100 členů. Dr. Skamene před­nesl v Praze inau­gu­rační před­nášku na téma Ast­ma a tuberkulóza: setkání na křižo­vatce genetiky a civ­i­lizace.

Sonia Zicher­manová
žije s rodi­nou v Mon­tre­alu od led­na 1950. Je čin­ná jak ve výboru Českého a sloven­ského sdružení, tak iv jeho Dám­ském odboru, kde po mno­ho let vede bazarové finance a zprostřed­kovává anonymní sociál­ní pomoc potřeb­ným lidem. V době, kdy do Mon­tre­alu přicháze­ly stovky českosloven­ských emi­grantů, byla pravou ruk­ou naše­ho tehde­jšího předsedy dr. Zíchy, který jim orga­ni­zo­val pomoc. Hlavní péči věno­vala a dosud věnu­je rod­inám s malý­mi dět­mi. Sonia Zicher­manová věnu­je hod­ně svého vol­ného času pravidel­né­mu hraní na klavír v domově důchod­ců, a hra­je čas­to našim seniorům. Je též proslulá pečením stovek rakviček na naše výroční bazary.

Josef Kuchař (1916)
se nar­o­dil v Sieben­hirten u Víd­ně, kde také školu nesoucí jméno J. A. Komen­ského vychodil. Jeho vzdělávání přerušil naci­stický režim. Mladý Josef mu nechtěl sloužit, tak utekl do exilu – do Českosloven­ské repub­liky. Jako Čech s rak­ouským občanstvím však byl v nas­toleném naci­stick­ém pro­tek­torá­tu vys­taven nebezpečí odhalení — žil incog­ni­to během války a vzal si za manželku Češku, s níž měl dvě děti. Po komu­ni­stick­ém puči v roce 1948 se vrátil s rodi­nou do Rak­ous­ka, kde otevřel tex­til­ní export-import fir­mu, ale v roce 1949 se rozhodl emi­grovat do Kanady. Rod­i­na se usadi­la v Mon­tre­alu a Josef se rozhodl uplat­nit svo­je znalosti a zálibu v chemii, a v base­men­tu s manželk­ou vyráběli ručně naf­talínové kuličky. V roce 1951 byla zareg­istrovaná fir­ma “Recochem Inc.”, která pod vedením Jose­fa pros­per­ovala a se rozrost­la na jed­nu z největších výrobců naf­talínu a konzum­ních pro­duk­tů s pobočka­mi v Edmon­tonu, Van­cou­veru, USA, Bel­gii a Aus­trálii. Během doby těžkých začátků v pod­nikání, ani v době úspěchu Josef Kuchař nikdy neza­pom­něl na rod­né Rak­ousko a hlavně na pomoc a přá­tel­ství, kterého se mu dosta­lo v čsl. repub­lice. Těžce nesl předčas­nou smrt své manželky. Hned po pří­chodu do Mon­tre­alu přišel s rodi­nou do Soko­la, jehož je člen­em a pod­půrcem až dodnes, ste­jně tak jako pomáhal při budování dět­ského táb­o­ra Hostýn, a dodnes ho finančně pod­poru­je. Od počátků pořádání bazarů Dám­ským odborem ČSSK v Mon­tre­alu měla fir­ma Recochem svůj stánek a celý pří­jem věno­vala pořa­datelům. Josef Kuchař byl spolu-spon­zorem 50. kon­gre­su ČSSK v Mon­tre­alu v roce 1999 a přis­lí­bil jím být i letos. On osob­ně a jeho fir­ma Recochem pod­pořili finančně a inz­er­cí všech­ny sokol­ské sle­ty, kon­gresy ČSSK, bul­letin Mon­tre­al­ský věst­ník, kon­cer­ty, oslavy a vešker­ou čin­nost naší čsl. komu­ni­ty v Mon­tre­alu a Kanadě vůbec. Dar Jose­fa Kuchaře umožnil ustavení “Post-Dok­toral Fel­low­ship of the Wirth Insti­tute for Aus­tri­an and Cen­tral Euro­pean Stud­ies” na alber­stké uni­verz­itě. Svo­ji svěžest a zdraví přičítá své­mu dis­ci­plino­vané­mu způ­sobu živ­ota, jmen­ovitě “sokolování” v mládí a živ­o­tu ve zdravém prostředí.

Rok 2 0 0 8

Mar­tin Mejstřík
Mar­tin Mejstřík, narozen 30. květ­na 1962, je vzác­ná osob­nost české pol­i­tické scény. Nikdy nebyl a není člen­em žád­né pol­i­tické strany, od mládí však ovlivňu­je dění ve své zemi. Jeho velik­ou a dodnes řád­ně nedo­ceně­nou zás­luhou je výrazný podíl na porážce komu­ni­stické dik­tatu­ry v Českosloven­sku. Od roku 2002 pak pokraču­je v této prá­ci v roli sená­to­ra Par­la­men­tu České repub­liky, kde se neú­navně zasazu­je o důsled­né vyrovnání se s komu­ni­stick­ou min­u­lostí. Připomeňme, že to byli stu­den­ti, kteří spustili a pomohli prosa­dit defin­i­tivní pád komu­niz­mu v Českosloven­sku. Svě­tová veře­jnost zná a pamatu­je si Mar­ti­na Mejstří­ka jako stu­dentského vůd­ce „same­tové rev­oluce“. Byl orga­nizá­torem stu­dentské demon­strace 17. listopadu, která byla režimem brutál­ně zbi­ta. Hned příští den vyh­lašu­je Mar­tin Mejstřík v Praze na Václavském náměstí stu­dentsk­ou stávku, k níž se přidá­va­jí uměl­ci a která je hyb­nou silou, jež pomůže poraz­it komu­ni­stick­ou moc. Je jed­ním z orga­nizá­torů stu­dentského stávkového výboru, spoluza­k­ládá Občan­ské fórum a je hlavním šéfem stu­dentské stávky. Důvěra, kter­ou v něj spolu­občané mají, jej konečně po zás­luze vynáší do vysoké poli­tiky. Roku 2002, ve svých 40 letech, je jako nezávis­lý kan­didát zvolen nejm­ladším sená­torem Par­la­men­tu České repub­liky. Jeho voleb­ním obvo­dem je his­torické cen­trum Prahy, takříka­jíc samot­né srd­ce země české. Mar­tin Mejstřík se v Sená­tu stává místopředse­dou Komise pro kra­jany žijící v zahraničí, člen­em Dočas­né komise pro posouzení ústavnos­ti Komu­ni­stické strany Čech a Moravy a člen­em Výboru pro vzdělání, vědu, kul­tu­ru, lid­ská prá­va a pet­ice. Mar­tin Mejstřík prosazu­je odškod­nění druhého a třetího odbo­je, zřízení Ústavu paměti náro­da po sloven­ském vzoru a očis­tu jus­tice a poli­cie od expo­nen­tů komu­ni­stick­ého režimu, orga­nizu­je veře­jná slyšení a kon­fer­ence na téma vyrovnání se s komu­nizmem. Sená­to­ra Mejstří­ka charak­ter­izu­je v neposled­ní řadě jeho houžev­natost. Nevzdává se, věren své­mu oblíbené­mu citá­tu Kar­la Havlíč­ka Borovského : „Nečiňme jim po vůli, nede­jme se prom­rzeti!“ Zatím to vypadá, že práce ve vysoké politice na Mar­ti­na Mejstří­ka čeká ještě hod­ně. Jeho ces­ta je správná a dříve nebo později na ní musí zvítěz­it.

Bože­na Kell­nerová
se nar­o­di­la 10. břez­na 1940 v Pálkovicích u Frýd­ku Místku. Matu­rit­ní zkoušku složi­la na Střed­níeko­nom­ické škole v Opavě. S manželem vychovala 2 děti. Do konce první poloviny roku 1980 pra­co­v­ala u firmy Dakon v Krnově, kde zastá­vala funkci zás­tupce vedoucího odby­tového odd­ělení. Od r. 1982 do důchodu v roce 2004 pra­co­v­ala ve fir­mě Nor-Don v Cal­gary, v provincii Alber­ta jako sekretář­ka a účet­ní. Na vyzvání, hlavně při zás­tupu o dov­olených zde vypomáhá dodnes. Po pří­chodu do Cal­gary se zapo­ji­la ke kra­jan­ské komu­nitě a později byla vyzvá­na k prá­ci ve výboru cal­gar­ské odbočky ČSSK. V roce 1998 byla zvole­na předsed­kyní pobočky a tuto funkci zastává dodnes. Podílí se na vydávání oblíbeného časopisu Cal­gar­ských listů. S manželem vede a pravidel­ně doplňu­je webovou stránku pobočky. Spolupra­co­v­ala s Art Pacif­ic Pro­duc­tion ve Van­cou­veru, Come­nius Insti­tut v Mon­tre­alu. Po Same­tové rev­olu­ci orga­ni­zo­vala vys­toupení slavných českých zpěváků, her­ců a v neposled­ní řadě velkých uměl­ců a mis­trů kla­sické hud­by při oslavách Svátku České Repub­liky v Cal­gary. Ve velké většině zajis­ti­la pro ně uby­tování s pohoštěním ve svém domě. Pro něk­teré zájem­ce a jejich časový lim­it zor­ga­ni­zo­vala výle­ty do blízkého svě­toznámého rekreačního střediska Banf­fu a okolí Skalistých hor. Za svého vedení cal­gar­ské pobočky ČSSK již podruhé orga­nizu­je setkání delegátů poboček z celé Kanady při jed­nání na jubile­jním 60. kon­gre­su Čechů a Slováků. Výjimečný 52. kon­gres byl tím, že na pozvání poprvé v his­torii konání kon­gresů byl ten­to zas­toupen mlu­včím českého tisku – šefredak­tork­ou Českého Dia­logu paní Evou Střížovsk­ou.

Michal Kell­ner
se nar­o­dil 20. dub­na 1939 v Toryskách u Lev­oče. V roce 1946 se jeho rodiče přestěho­vali do Zlatých Hor. Absolvo­val Střed­ní zeměděl­sk­ou školu v Lit­o­myšli a po vojen­ské službě dálkově vys­tu­doval Vysok­ou školu zeměděl­sk­ou, obor mech­a­nizace, v Praze, kter­ou úspěšně zakončil v roce 1966. Od roku 1961 učil na Střed­ní zeměděl­ské škole v Krnově. V roce 1968 úspěšně absolvo­val dvouleté ped­a­gog­ické studi­um v Brně.
Do Rak­ous­ka emi­groval s rodi­nou v roce 1980. Tři měsíce po pří­chodu do Cal­gary pra­co­v­al jako vedoucí lab­o­ra­toří fyziky na Mount Roy­al Col­lege. Kra­janům hned od počátku začal promí­tat české filmy , které se potom staly nedíl­nou součástí živ­ota spolku. Převzal patronát nad pořádáním kul­turních akcí v pros­torách nově postavené Col­lege. Pečlivě se staral o všech­ny umělce, kteří tam vys­tupo­vali. Zajis­til zaha­jo­vací kon­cert a pros­to­ry pro popřádání 52. kon­gre­su. Se svou manželk­ou Bože­nou zajiš­tu­jí pořádání tanečních zábav, kon­certů, a ostat­ních kul­turních akcí. Je člen­em redakční rady časopisu Cal­gar­ské listy, pro který graficky zpra­cov­ává návrh a reeal­izu­je prove­dení tit­ul­ní stránky i tisk obálek pro expe­di­ci. Je vždy ochoten podat pomoc­nou ruku jak při prá­ci ve výboru pobočky, tak i všem kra­janům.

Eduar­da Ottová
Paní Eda Ottová, rozená Jarošová, se nar­o­di­la 2. dub­na 1931 v Praze. Její­mi rodiči byli Marie a ing. Alois Jarošovi. Navštěvo­vala Dívčí reál­né gym­náz­i­um v Korun­ní uli­ci na pražských Vinohradech. Po jeho uza­vření v r. 1949 dokonči­la studi­um ve Frenštátě pod Rad­hoštěm. Matur­ovala v červnu 1950.

Rok nato, 26. červ­na 1951, byla STB — tehdy 20letá, se svým 28letým bra­trem Aloisem a mamink­ou Mar­ií, zatče­na. Její tatínek zemřel tři měsíce před touto trag­ick­ou událostí. O dva dny později se ocit­la ve ste­jné cele ve Voticích jako její mamin­ka v době nacis­mu před deseti lety. Komu­nisty zin­scen­o­vaný soud se kon­al v době od 12. do 14. úno­ra 1952. Paní Edu pro­ces komu­ni­stick­ého režimu Kle­men­ta Gottwal­da a jeho sovět­ských porad­ců odsoudil k deseti letům žaláře, její maminku k dvanác­ti letům a nad jejím bra­trem vyřkl tehde­jší soud trest smr­ti, který na něm byl vykonán 17. květ­na téhož roku.

Květ­nová amnestie v roce 1960 se paní Edy netýkala. Za dobu deseti let a dvou dnů prošla paní Eduš­ka celkem čtrnác­ti neutěšený­mi pra­cov­ní­mi lágry, které se ukrý­valy pod názvem Nápravné zařízení Min­is­ter­st­va vni­tra. Paní Eduš­ka byla na svo­bo­du prop­uště­na 28. červ­na 1961.V mno­hých zařízeních sdílela neutěšené pros­to­ry společně se svo­jí mamink­ou, která byla po osmi letech věznění v roce 1959 prop­uště­na do civil­ního živ­ota.

V jed­né z vyšetřo­vacích věznic se setkal Alois, bra­tr paní Edušky, s Fran­tiškem Ottou. Ten se až mno­hem později dozvěděl o trag­ick­ém kon­ci nespravedlivě odsouzeného Aloise a o justiční vraždě, které se na něm sys­tém dopustil.

Ovšem toto setkání bylo šťast­ně osu­dové pro paní Edušku. Když se doslo­va v prvním večeru poby­tu na svo­bodě 28. červ­na 1961 zamýšlela nad svo­jí budouc­nos­tí, ozva­lo se na dveřích domku její tety Hany, která zde uby­to­vala již Eduščinu maminku, zaťukání a ve dveřích stál hně­dooký, opálený, kudr­natý Fran­tišek Otta: „Já jsem si při­jel pro vás a vez­mu vás do Prahy,“ – vzpomíná dodnes se slza­mi v očích paní Eduš­ka. Po třech měsících se stali manželi.

Fran­tišek Otta, in memo­ri­am
Pan Fran­tišek Otta se nar­o­dil 7. pros­ince 1923 v Rakovníku (rod­ině majitele továrny na mýd­lo, jedlé tuky a kos­metiku Otta-Mýd­lo Rakovník) Marii a ing. Fran­tišku Ottovým.

Již od mal­ič­ka vychová­vali tatíček Fran­tišek Otta a bratři Alois a Julius Fran­tiš­ka k přirozené­mu poc­i­tu nás­tup­nictví v továrně. Pro­to musel absolvo­vat všech­ny práce v provozech továrny, aby ji znal od kotel­ny až po posled­ní šroubek ve skladě. Fran­tišek se na tuto kar­iéru připravo­val nejen studie­mi, ale i manuál­ně. Jeho cílem bylo stát se inženýrem chemie.

Ovšem násle­du­jící pol­i­tické změny v režimu stá­tu, které přiš­ly krátce po osvobození od fašis­mu v roce 1945, při­nes­ly likvi­daci soukromých pod­niků tzv. znárod­něním. Ces­ta na stu­dia a nás­tup­nická budouc­nost v továrně svého otce se mladé­mu Fran­tiškovi navždy­cky uza­vřela.

V roce 1946 pak naruko­val na vojnu na Sloven­sko, kde lesy byly plné ban­derovců. Kaž­do­den­ní přestřelky připrav­i­ly mno­ho mladých vojáků o živ­ot. Čistá náho­da ušetři­la živ­ot Fran­tiškův. Jak­mile se vrátil z vojen­ské služ­by domů, rozhodl se stát ale­spoň stro­jařem. Jenže ani toto rozhod­nutí nemohl naplnit. Po únorovém převratu v roce 1948 se dostali k moci defin­i­tivně komu­nisté a s nimi přiš­ly i pol­i­tické čistky – každý, kdo nes­plňo­val kat­e­gorii tříd­ního půvo­du, se stal nepo­hodl­ným. Fran­tišek s mno­ha spolužáky byl ze školy vyhozen, jeho rod­ině všech­no komu­nisté vyvlast­nili a přinu­tili její čle­ny pra­co­v­at v podřad­ných zaměst­náních. Ste­jně jako Fran­tiš­ka. Zhoršu­jící se pol­i­tická a eko­nom­ická situ­ace doma přinu­ti­la emi­grovat celou řadu mladých lidí. Konečně i Fran­tiš­ka s jeho přáteli. V červnu 1951 vyces­to­vali na Sloven­sko a pak oklik­ou do jižních Čech, odkud chtěli uté­ci. Jenže byli prozrazeni agen­tem STB a zatčeni. Ve vězni­ci v čer­ven­ci 1951 se ve ste­jné cele Fran­tišek potkal s později na smrt nevin­ně odsouzeným Aloisem Jarošem, Eduščiným bra­trem, který mu o své ses­tře vyprávěl. Právě tam si Fran­tišek slí­bil, že Edušce jed­nou pomůže. Osud mladé muže natr­va­lo rozdělil – ač nevi­nen, Alois se nikdy do živ­ota už nevrátil, v roce 1952 byl komu­ni­stick­ou jus­ticí zavražděn. V roce 1951 byl zrov­na tak nevin­ný Fran­tišek Otta odsouzen k 15 letům vězení za to, že byl dítětem tzv. buržoazní rodiny. Rod­ině se na půl roku docela ztratil z dohle­du. Nic o něm nevěděla, až konečně s jeho civil­ní­mi věc­mi došel i dopis, že je v „nápravném zařízení“ na Bar­boře v Jáchy­mově, odkud jej přemístili do neméně horšího ura­nového pekla na Bytízu u Příbra­mi. Odtud jej vyved­la až amnestie v květ­nu 1960. Svůj nový živ­ot začal v neutěšeném přiděleném příbytku v Praze, kam ono­ho červnového večera 1961 přivedl i Edušku Jarošovou, od srp­na téhož roku svou manželku a později matku svých dvou dětí.
Společná ces­ta manželů

Ovšem ani pol­i­tická a ani eko­nom­ická situ­ace se ve státě neměni­la. Naopak, komu­ni­stický režim neustále pronásle­doval své odpůrce a jejich děti. Pro­to se manželé Ottovi rozhodli k emi­graci. V roce 1966 odjeli do Jugoslávie a v Mal­i­boru se rozhodli k pře­chodu hran­ic. Rozdělili se — Fran­tišek měl 3,5letého syna Fran­tiš­ka, Eduš­ka 2,5letou dcerku Miu (Michaelu). Zatím­co se Edušce podaři­lo překročit hran­ice do Rak­ous­ka, Fran­tiš­ka při pokusu zradou chytili a poslali jej zpět do Prahy, kde jej odsoudili k jed­no­mu roku žaláře. O jejich syna se starala Fran­tiško­va ses­tra Dag­mar Rydlová.

Ještě téhož roku dorazi­la Eduš­ka do Kanady, kde jí zázemí poskyt­la Fran­tiško­va starší ses­tra Marie Hanušová. Fran­tišek emi­groval do Kanady o dva roky později zás­luhou šva­gra Jiřího Hanuše a neús­tup­né snaze tehde­jšího známého kanad­ského poli­ti­ka P. E. Trudeaua. Konečně se mohl věno­vat své vyv­olené stro­jařské pro­fe­si nejprve v Mon­tre­alu, později v Toron­tu.

Oba manželé se ihned zapo­jili do komu­nit­ních aktiv­it. Stali se čle­ny Masaryko­va ústavu a začali orga­ni­zo­vat aktiv­i­ty bývalých pol­i­tick­ých vězňů. 1. červ­na 1985 založili s další­mi nadšen­ci Klub K-231 v exilu, v jehož čele stan­u­la paní Eduš­ka, zatím­co její manžel se stal pok­lad­níkem. Klub měl tenkrát zhru­ba 120 členů, bývalých pol­i­tick­ých vězňů.

Čin­nost klubu v 80. letech nava­zo­vala na čin­nost českosloven­ského, nebo lépe řečeno českého K — 231 z roku 1968. Člen­ové usilo­vali o navrá­cení plných občan­ských práv, společen­ské, morál­ní a jiné reha­bil­i­tace bývalých pol­i­tick­ých vězňů. Z pod­ně­tu Fran­tiš­ka Otty se člen­ové této orga­ni­zace rozhodli uctít památku obětí komu­ni­stické perzekuce památ­níkem, který nese název Znovuukřižo­vaný. Sochu, kter­ou navrhl sochař Josef Ran­da z Win­nipegu, sym­bol­izu­je křižování nevin­ných obětí komu­ni­stick­ým režimem na srpu a kladi­vu. Od roku 1989 sto­jí na území Masaryk­townu. Je neod­disku­to­vatel­nou zás­luhou Fran­tiš­ka Otty, který jako vůdčí osob­nost vložil vešker­ou svo­ji energii a vůli do real­izace toho­to výz­nam­ného díla a do úsilí uhra­dit nák­la­dy na pom­ník vlast­ní­mi prostřed­ky – ze sbírek kra­janů z mno­ha zemí svě­ta. Eda Ottová se svým týmem vedle toho orga­ni­zo­vala finanční pomoc sociál­ně slabým ženám-muk­lyním a muk­lům po celou dobu, co K-231 v exilu exis­to­val. Real­i­zo­vali tak jeden ze zák­lad­ních pro­gramových prvků Klubu: pomoc, která měla zprvu směřo­vat k jejím spolu­vězeňkyním žijícím v Českosloven­sku. Ovšem pomoc se nakonec dosta­la i osobám žijícím v exilu. Na zák­ladě rozhod­nutí výboru a na doporučení Edy jim byly posílány sym­bol­ické částky od 30 do 100 kanad­ských dolarů. Během pěti let exis­tence orga­ni­zace bylo na něko­lik desítek adres odesláno na sedm a půl tisíce kanad­ských dolarů. Tato pomoc se pos­tup­ně rozšiřo­vala, pro­tože jejich pří­jem­ci čas­to v dopisech ( kde děko­vali tomu, kdo jim pomáhal, nežli vlast­ně zjis­tili, že je to jejich bývalá spolu­vězeňkyně Eda Ottová), posílali adresy dalších osob, kterým by měla být tato pomoc také zaslá­na.

Na násled­ky žalářování a práce v ura­nových dolech Fran­tišek Otta 7. září 1995 zemřel. Všich­ni, kdož jej znali, dodnes hov­oří o jeho statečnos­ti, oprav­dovosti, o nes­mírné pra­cov­i­tosti, morál­ní zásadovosti a o jeho vzác­ném charak­teru.

Živ­ot­ní hrdinství a zás­luhy Edušky Ottové oce­nil v roce 2002 tehde­jší pres­i­dent ČR Václav Hav­el udělením medaile Za zás­luhy II. stup­ně.

Rok 2 0 0 7

Mila­da Horáková, „In Memo­ri­am“
Česká právnič­ka, sociál­ní pra­cov­nice a poli­tič­ka se nar­o­di­la 25. 12. 1902. Jako člen­ka Čs. strany nár. social­i­stické se zapo­ji­la do proti­naci­stick­ého odbo­je. V létě roku 1940 byla i se svým mužem zatče­na nacisty — zaži­la tvrdé výslechy i mučení v Petschkově palá­ci, Malé pevnos­ti v Terezíně i v německ­ých věznicích. Nikdy ale nepodlehla.
Po osvobození se stává předsed­kyní Rady čs. žen a místopředsed­kyní Svazu osvobozených pol­i­tick­ých vězňů. V politice se čím dál tím více rozchází s komu­ni­stick­ou stra­nou a v roce 1949 je zatče­na. O rok později, ve vykon­struo­vaném pro­ce­su za velezradu, byla odsouzena k trestu smr­ti a 27.6.1950 poprave­na. Živ­ot statečné ženy, neprávem odsouzené zločin­ným komu­ni­stick­ým režimem, skončil.
Nezákon­ný roz­sudek byl v roce 1968 zrušen, plně reha­bil­i­tová­na byl až v roce 1990.
Památ­ník na Olšan­ském hřbitově nese nápis: “Pověše­na a nepo­hřbe­na”. Na tryzně v Muse­um The­atre v Toron­tu 2. čer­vence 1953 poslankyně kanad­ského par­la­men­tu Mar­garet Aitken, M.P., charak­ter­i­zo­vala velikost popravené tak­to: “Až toto sto­letí se uza­vře, dr. Mila­da Horáková bude leg­en­dou a jed­ním z nesm­rtel­ných jmen toho­to sto­letí.”

Josef Mára
Nar­o­dil se 12. říj­na 1929 v Žalově. Po skončení stu­dia na Obchod­ní Akademii vys­tu­doval v Praze fil­movou fakul­tu FAMU.
Před odcho­dem do exilu pra­co­v­al jako ředi­tel divad­la Ateliér v Praze. V roce 1983 emi­groval do Kanady, kde pra­co­v­al v Fan­shawe Col­lege v Lon­donu, Ontario. Okamžitě se zapo­jil do exilové a kra­jan­ské čin­nos­ti, v níž v mno­ha oborech pronikavě uplat­nil svùj velký orga­ni­za­ční tal­ent. Jeho velk­ou lásk­ou je divad­lo, film a česká kul­tura vůbec. Snad také pro­to již tři měsíce po svém pří­chodu do Lon­donu zahájil tele­vizní pro­gram kra­jan­ského vysílání, do kterého připrav­il a odvysílal přes 60 pro­gramů. Aktivně se zúčast­nil spolupráce při spon­zorování uprch­líků.
V roce 1985 založil dis­tribuční fir­mu českých filmů Video El Cana­da Ltd., která exis­tu­je dodnes. V roce 1986 převzal vedení odbočky Českého a Sloven­ského Sdružení v ontar­i­jském Lon­donu, kter­ou řídí již 21 let, a v níž se člen­ové mj. také těší z pravidel­ného promítání kra­jan­ských filmů. Přestože v roce 1994 odešel do důchodu, nadále se věnu­je kra­jan­ské čin­nos­ti. Od roku 1990 zve české a sloven­ské umělce a orga­nizu­je pro ně zájezdy po Sev­erní Americe. Pro obo­ha­cení kul­turního živ­ota našich kra­janů již zor­ga­ni­zo­val pobyt více než 200 uměl­ců z Čech i ze Sloven­s­ka a uspořá­dal s nimi přes 36 zájezdů po Kanadě a USA.

Nový domov
Čtrnác­ti­deník Nový domov jsou vlast­ně jed­ny z nejdéle sou­visle vycháze­jících českých (a částečně i sloven­ských) novin na světě. Vznikl z přirozené potře­by kra­janů mít svůj vlast­ní exilový tisk, své noviny, které by jim byly společníkem a infor­má­torem v zemi daleko od domo­va. Noviny, které by hov­oři­ly jejich rod­ným jazykem a pomáhaly jim udržo­vat při živ­otě kul­turní a his­torické tradice rod­né vlasti.
Torontský Masarykův ústav vydal první čís­lo Nového domo­va 2. břez­na 1950. V průběhu téměř již šesti desetiletí jejich exis­tence se měni­ly redakce, dopiso­vatelé, for­mát i náplň těch­to novin. Mezi jejich redak­to­ry patři­ly známé osob­nos­ti českosloven­ského exilu jako Rudolf a Karel Nekolovi, Jan Dočkálek, Fran­tišek Třešňák, Karel Buzek, Břetislav Kroulík, Lan­ny Rosický či Aleš Břez­i­na. V roce 1990 převza­la redak­torsk­ou štafe­tu Věra Rollerová, která vtiskla Nové­mu domovu po for­mál­ní i obsa­hové stránce nový ráz a čtrnác­ti­deník výrazně rozšířil svou čtenářsk­ou zák­lad­nu.
Nový domov se od prvního čís­la hlásí k demokrat­ické tradi­ci Masaryko­va Českosloven­s­ka a ve svém úsilí o příslovečné vítězství pravdy neustává ani dnes, po pádu komu­ni­stick­ého režimu a násled­ném zániku mno­hých exilových novin a časopisů. Díky své­mu vyda­vateli, Masarykovu ústavu, zůstává Nový domov jed­ním z mála exilových peri­odik, jež i nadále mají svým čtenářům co říci. Důkazem toho je i fakt, že Nový domov, jehož vedení se od úno­ra 2005 ujal Jan Rot­bauer, vychází v posled­ní době již sta­bil­ně v šest­nác­tistránkovém rozsahu a nezříd­ka mívá i dvacet a více stran.

Rok 2 0 0 6

Vladimír Bubák
Vladimír Bubák se nar­o­dil 28. dub­na 1939 v Praze. Po skončení gym­názia stu­doval na Filosofické fakultě Karlovy uni­ver­si­ty; chtěl stu­dovat pol­i­tické vědy, ale byl jako pol­i­ticky nespolehlivý odmít­nut. V roce 1968 se ženou a se synem opustil Českosloven­sko a rok na to přistáli v Kanadě. Vladimír pra­co­v­al pro Epton Indus­tries až do pen­ze, do které odešel v roce 1995. Kra­jan­ská Kana­da, a přede­vším kitch­en­er­ský kraj, jsou Vladimírový­mi dlužníky. Své schop­nos­ti a čas věno­val České­mu a Sloven­ské­mu sdružení, jehož odbočku, Kitch­en­er-Water­loo-Guelph, vedl 11 roků. Vladimír byl jed­ním ze zak­la­datelů tele­vizního pro­gra­mu „Kro­ni­ka Čechů a Slováků v kitch­en­er­ském kra­ji“. Ten­to pro­gram obo­ha­co­v­al živ­ot kra­janů až do roku 1990. Pravidel­né pro­gramy se sklá­daly z pol­i­tick­ých komen­tářů, rozhovorů, z hud­by i dvou jed­noak­tovek Václa­va Havla. Velkým Bubákovým přínosem je jeho nov­inářská čin­nost. V roce 1984 založil časopis „Dobrý den“, který redigo­v­al se svou ženou Věrou 23 let. Do toho­to časopisu, jed­né z nejúspěšnějších kra­jan­ských pub­likací, dal svou duši i své srd­ce.

Jiří Traxler
Nar­o­dil se 12.3.1912 v Táboře. V Hudeb­ní škole Oskara Ned­bala v Táboře získal zák­lad­ní muzikál­ní vzdělání. Po matu­ritě na gym­na­siu začal stu­dovat prá­va, stu­dia však nedokončil a věno­val se pouze hud­bě. Jako pianista, skla­da­tel a aranžér spolupra­co­v­al s jaz­zovým orchestrem Gramok­lubu (1935 -37) od jeho samých začátků. Po jeho roz­padu podep­sal pětile­tou smlou­vu s nakla­da­tel­stvím R.A. Dvorského, jako aranžér a kom­pon­ista a později i tex­tař. Pro divadel­ní orchestr Jarosla­va Jež­ka složil čtyři jaz­zové sklad­by, z nichž dvě Ježek ještě stačil nahrát před svým odjez­dem do U.S.A. v r. 1938. Při­b­ližně v téže době byl jako pianista člen­em swingového souboru Blue Music. Psal také hud­bu pro film (Za tichých nocí, Eva tropí hlouposti a Sob­o­ta) a pro divad­lo k hudeb­ním komediím Tak jako v nebi a Moje žena Penelopa, která byla v r.1949 z pol­i­tick­ých důvodů zakázá­na hned po pre­miéře. V pros­in­ci téhož roku uprchl do NSR. Do té doby spolupra­co­v­al s orchestrem Kar­la Vlacha. Z NSR v r. 1951 emi­groval do Kanady. V Kanadě se jako hudeb­ní skla­da­tel neprosadil, ale jako tech­nický ilus­trá­tor a grafik pra­co­v­al v leteck­ém průmys­lu v Mon­tre­alu až do r. 1976. V roce 1982 vyš­ly jeho paměti v exilovém nakla­da­tel­ství 68-Pub­lish­ers pod názvem „Já nic, já muzikant“. V Encyk­lo­pe­dii jaz­zu a mod­erní pop­ulární hud­by vydané v r. 1990 o něm nap­sal musikolog PhDr. Josef Kotek, Csc., že „k sym­pat­ick­é­mu rysu intelek­tuál­ní přemýšlivosti a k všes­tran­né vyjadřo­vací jis­totě se však u Traxlera váza­la i jistá tvůrčí noble­sa a zároveň lehký opar poet­ičnos­ti. To také uchráni­lo kvan­ti­ta­tivně širok­ou Traxlerovu tvor­bu před banali­ta­mi a vtisk­lo jí pečeť solid­ního stan­dar­tu, nejed­nou i trvale­ji plat­ného nad­průměru.“ Jeho nejúspěšnější hity byly: Hádej, hádej, Jedu nocí, Soum­rak, Pada­jí hvězdy z nebe a Bloudění v ryt­mu. V pří­tom­né době (2006) v jeho 94 letech v plné svěžesti žije s manželk­ou Jarmilou v Edmon­tonu v Albertě.

Míla Třetinová, „In Memo­ri­am“
Míla Hereši­cová se nar­o­di­la v Lanžhotě 17. říj­na 1931. V čer­ven­ci 1949 se prov­dala za Mir­ka Třet­inu, příští den překročili hran­ice a na Ště­drý den při­pluli do Kanady. Byla vzác­ná žena, vzorná manžel­ka, mat­ka a babič­ka a obě­tavá dobro­vol­ná kra­jan­ská pra­cov­nice. Řadu let byla neú­nav­nou předsed­kyní odbočky Batawa-Belleville Českého a Sloven­ského sdružení v Kanadě. Dojížděla do Toronta na schůze ústřed­ního Výkon­ného výboru Sdružení, vždy plná elánu a dobré nála­dy. České a Sloven­ské sdružní v Kanadě ztrati­lo tuto nes­mírně obě­tavou pra­cov­ni­ci 5. úno­ra 2006.

Bohuslav Vel­varský plk. letect­va, v.v.
Nar­o­dil se 22.9.1921 ve Strašicích na Roky­can­sku. Učil se ve Zlíně v Baťově škole práce. V 1940 po něko­li­ka pokusech o útěk z pro­tek­torá­tu se přes Jugoslávii a Turecko dostal až do Sýrie. S nově založeným 11. Českosloven­ským východ­ním pra­porem, který byl součástí anglické armády a které­mu velel pplk. K. Klapálek, bojo­val v Sýrii, Egyp­tě a Lýbii, kde se také účast­nil leg­endární obrany přís­tavu Tobruk pro­ti Rom­melově armádě. Tit­ul „Tobrucká Krysa“ s ním pak puto­val dobro­druž­nou ces­tou kolem Afriky až do Anglie, kde byl vybrán v r. 1942 do pilot­ní školy. V pilot­ním výcviku pokračo­val v Med­i­cine Hat v Albertě, odkud odešel jako pilot slavné české 313-té perutě RAF, u níž sloužil jako stíhací pilot až do konce války. Návrat s celou letk­ou do Prahy v r. 1945 při­nesl v dalších letech zklamání, což ho ved­lo v r. 1948 k opě­tovné­mu útěku z vlasti. V brit­ské RAF byl dalších 5 let vynika­jícím „jet“ pilotem a člen­em akro­bat­ické skupiny. V r. 1954 emi­groval se svo­jí manželk­ou Zde­nou do Van­cou­veru. Později se usadil v Abbots­ford, kde spolu s další­mi válečný­mi vys­loužil­ci založil známé Abbots­ford Inter­na­tion­al Air­show, stal se po dobu deseti let jeho ředitelem, orga­nizá­torem i zkušeb­ním komisařem nových pilotů. Před něko­li­ka lety byl aeroklubem jmen­ován Hon­orary Life Mem­ber. Je nositelem něko­li­ka brit­ských vyz­na­menání a dvou ČS. válečných křížů a mimo jiných, také dvou ČS. vysokých medailí za zás­luhy. Válku skončil jako rot­mistr. V roce 1991 byl povýšen do hod­nos­ti plukovní­ka letect­va v záloze. V roce 2004 byl jmen­ován Čest­ným občanem své rod­né obce Strašice. Nap­sal kni­hu „Tobrucká Krysa Stíhačem“ doprovázené vlast­ní­mi vtip­ný­mi karikat­u­ra­mi. Se svo­ji manželk­ou Zde­nou je vel­mi aktivní v B.C. Czech and Slo­vak Asso­ci­a­tion of Cana­da.

Rok 2 0 0 5

Prof. MUDr. Tomáš Klí­ma
Prof. MUDr. Klí­ma je pro­fe­sorem patolo­gie na Tex­as­ké lékařské fakultě, dále patolo­gem v St. Luke’s nemoc­ni­ci v Hous­tonu, hos­tu­jícím pro­fe­sorem patolo­gie na Uni­verz­itě Karlově, pro­fe­sorem na Bay­lor lékařské fakultě v Hous­tonu a v mno­ha jiných odborných insti­tucích. Mezi jiný­mi povin­nos­t­mi je také před­náše­jícím pro­fe­sorem dět­ského lékařství na Uni­verz­itě Karlově. Do dnešního dne se podílel na vypra­cov­ání a uveře­jnění více než 52 vědeck­ých prací a učeb­nic z oboru patolo­gie a dět­ského lékařství.
57. kon­gres Českého a Sloven­ského sdružení v Kanadě mu udělu­je Masarykovu cenu za jeho nez­išt­nou pomoc české vědě a lékařům z České repub­liky. Po roce 1989 vytvořil orga­ni­zaci Texas-Czech Physi­cian Exchange Pro­gram. V rám­ci toho­to pro­gra­mu se zvou 2 – 3 čeští lékaři na tříměsíční vzdělá­vací kurz do Hous­tonu. Díky prof. Klí­movi a Texas-Czech Exchange pro­gra­mu je pro tyto návštěvníky zajištěn odborný pro­gram pro zlepšení kval­i­fikace v oboru jejich spe­cial­izace. Tato orga­ni­zace také zajišťu­je vešk­eré výda­je spo­jené s ces­tou, uby­továním, stravou a pojištěním, včet­ně toho, že každý účast­ník dostane $1,000.00 US pro běžná vydání. Do dnešního dne se těch­to sem­i­nářů zúčast­ni­lo víc jak 100 českých lékařů.
Čin­nost MUDr. Tomáše Klímy je v České repub­lice v odborných kruzích vysoce hod­no­ce­na. Za pomoc české­mu lékařství byla MUDr. Klí­movi v roce 1998 uděle­na pamět­ní medaile Uni­verz­i­ty Karlovy a medaile Václa­va Havla. Doporučení k udělení stát­ního vyz­na­menání za rozvoj vědy a šíření dobrého jmé­na České repub­liky v zahraničí MUDr. Klí­movi, zatím součas­ným prezi­den­tem Václavem Klausem neby­lo vys­lyšeno.

Karel Pinke
Nesm­lou­vavý odpůrce komu­ni­stick­ého režimu, který za svou věrnost demokrat­ick­é­mu odkazu Masarykovy repub­liky byl řadu let vězněn komu­ni­stick­ým režimem. Ve vězení proslul svou nevšed­ní statečnos­tí a pomocí spolu­vězňům.
Po sovět­ské oku­paci Českosloven­s­ka v srp­nu 1968 emi­groval do Kanady a usadil se v Ottawě, kde se ihned všes­tran­ně zapo­jil do exilové a kra­jan­ské čin­nos­ti v níž v mno­ha oborech pronikavě uplat­nil svůj velký orga­ni­za­ční tal­ent.
V ottawské odbočce Českého a Sloven­ského sdružení byl dlou­ho­letým člen­em výboru a jed­ním z hlavních orga­nizá­torů kaž­doročních protest­ních man­i­fes­tací 21. srp­na před komu­ni­stick­ým velvys­lanectvím v Ottawě. Byl rovněž dlou­ho­letým staros­tou Soko­la v Ottawě, staros­tou Sokol­ské župy Kanad­ské a člen­em výboru Ústředí čs. sokol­st­va v zahraničí, neú­navným orga­nizá­torem kaž­doročních lyžařských a lehkoatlet­ick­ých závodů a za svou vynika­jící zás­luž­nou čin­nost poc­těn „Čest­ným uznáním Sokol­ské župy Kanad­ské“.
Největší čin­nost však vyví­jel v orga­ni­za­cích bývalých „Muk­lů“, ve Sdružení bývalých pol­i­tick­ých vězňů a v orga­ni­zaci pol­i­tick­ých vězňů K-231 v exilu, jako člen výboru a výz­nam­ný vedoucí činovník. Měl velik­ou zás­luhu na postavení pom­níku obětem komu­nis­mu v torontském Masaryk­townu, na různých protest­ních akcích pro­ti komu­ni­stické dik­tatuře v Českosloven­sku, a spolu se svou manželk­ou Mar­tou vykon­al pro bývalé pol­i­tické vězně komu­ni­stick­ého režimu také mno­ho zás­lužné práce na poli sociál­ním.

Rok 2 0 0 4

Josef Naj­man
Bývalý předse­da odbočky Sdružení v Cal­gary, zak­la­da­tel hudeb­ní skupiny „Can­celled Czechs“ a spoluza­k­la­da­tel , tele­vizní skupiny „Czech Life“, orga­nizá­tor české školy a vole­jbalového odd­ílu, autor kro­niky odbočky Sdružení.

Vladimír Maša­ta
Výz­nam­ný odborník v ole­jářském průmys­lu, dlou­ho­letý člen výboru odbočky v Cal­gary, předse­da redakční skupiny časopisu „Cal­gar­ské Listy“, nez­išt­ně pomáha­jící všem, kteří jeho radu a pomoc potře­bu­jí.

Skupina 3. odbo­je
Cti­rad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer
a „In Memo­ri­am“ — popravení člen­ové skupiny:
Zbyněk Jan­o­ta, Cti­bor Novák, Václav Švé­da
V období komu­ni­stick­ého teroru, kdy bylo málo lidí, kteří se postavili na odpor komu­ni­stick­é­mu tříd­ní­mu boji a teroru, jehož výsled­kem byla duševní, charak­terová, kul­turní a eko­nom­ická dev­as­tace lidí a celého Českosloven­s­ka, skupina 3. odbo­je hrdinně nasadi­la začátkem 50. let živ­o­ty a snaži­la se na komu­ni­stick­ou dik­tatu­ru odpovědět odbo­jovou čin­nos­tí, v his­torické tradi­ci 1. a 2. českosloven­ského odbo­je. V době, kdy větši­na českého a sloven­ského náro­da žila ve stra­chu, skupina prokáza­la přík­lad­nou odvahu a hrdinství.

Rok 2 0 0 3

Dal­i­bor Košacký
Dlou­ho­letý činovník Sdružení v Mon­tre­alu a pok­lad­ník Soko­la, orga­nizá­tor loutkových divadel pro kra­jan­ské děti, člen pěveck­ého kroužku, člen výboru pro výběr učitelů angličtiny pro výuku v Českosloven­sku.

Ema Košacká
Zasloužilá učitel­ka v české doplňo­vací škole v Mon­tre­alu, kter­ou pak něko­lik roků ved­la, pok­lad­ní v míst­ní odbočce Sdružení, dlou­ho­letá člen­ka výboru Soko­la v Mon­tre­alu, člen­ka redakční rady Zpravo­da­je.

Zden­ka Mack­ová
Orga­nizá­tor­ka bazarů Sdružení ve Van­cou­veru a čet­ných sbírek šat­st­va a potravin do uprch­lick­ých táborů v Německu, Rak­ousku a Itálii a po sovět­ské invazi v roce 1968 pomo­ci emi­grační vlně v Kanadě.

Vlas­ta Wal­dau­fová
Zasloužilá člen­ka farnos­ti sv. Václa­va v Toron­tu, bývalá náčel­nice Soko­la Toron­to, župy Kanad­ské a Ústředí čs. sokol­st­va v zahraničí, sociál­ní pra­cov­nice, dobro­vol­ná servír­ka v jídel­ně Fran­tiškánů pro bez­do­movce.

Rok 2 0 0 2

Lud­vík Peter­ka, gen­erál­ma­jor v.v.
V druhé svě­tové válce člen skupiny pplk. Svo­body, po porážce Fran­cie účast­ník bojů čs. samostat­né brigády po boku spo­jenců při invazi Fran­cie, po válce major čs. gen­erál­ního štábu, v Kanadě od roku 1948.

Jaroslav Kucz­era
Rodák z Kupičo­va na Volyni, dobro­vol­ník čs. zahraniční armády přidělený do pol­ské armády, vyz­na­menán za chrabrost při dobytí Monte Casi­na, po emi­graci do Kanady vykon­al mno­ho zás­lužné kra­jan­ské a kul­turní práce.

Josef Ran­da
Člen spolku čs. výt­varných uměl­ců, půso­bil po emi­graci do Kanady v r. 1968 ve Win­nipegu. Mezi jeho výz­načná díla patří sochy Krista, Johna Kennedy­ho, T.G. Masary­ka, Jana Palacha a mon­u­ment obětem komu­nis­mu.

Blan­ka Rohnová
Předsed­kyně Dám­ského odboru Sdružení v Toron­tu, předsed­kyně Sdružení v Kanadě, vyz­na­mená­na Pamět­ní medailí Min­is­ter­st­va zahraničních věcí České repub­liky jako výraz úcty a ocenění její veliké zás­lužné práce.

Rok 2 0 0 1

Miroslav Fol­ta
Bývalý předse­da odbočky Sdružení ve Win­nipegu, přísedící soud­ce v pří­padech porušování lid­ských práv, orga­nizá­tor oslavy k třísté­mu výročí J.A. Komen­ského, a mno­ha výs­tav českých knih a obrazů českých uměl­ců.

Miroslav F.M. Her­mann
Společník velké advokát­ní firmy ve Van­cou­veru, prezi­dent Právnické komory v Brit­ské Kolumbii, člen výboru odbočky Sdružení a redakční rady Zpravo­da­je, jmen­o­vaný v roce 1992 čs. Gen­erál­ním Hon­orárním konzulem.

Miloš Šuch­ma
Bývalý předse­da Sdružení v Ottawě, předse­da Sdružení v Kanadě, člen Porad­ního sboru Stálé komise Sená­tu pro kra­jany žijící v zahraničí v němž usilu­je o rovno­právnost všech občanů, bez ohle­du na to, kde žijí.

Ale­na Valdštýnová
Ředitel­ka ošetřo­va­tel­ských služeb v nemoc­ni­ci Vic­to­ria Hos­pi­tal v Mon­tre­alu a ústavu Vil­la Mount Roy­al Nurs­ing Home. Před­ní kra­jan­ská pra­cov­nice, předsed­kyně odbočky Sdružení, a místopředsed­kyně Sdružení v Kanadě.

Rok 2 0 0 0

Zdeněk Fišera
Zasloužilý pra­cov­ník Sdružení v Cal­gary, později v Edmon­tonu, dlou­ho­letý předse­da odbočky, vyda­va­tel Zpravo­da­je, orga­nizá­tor pomo­ci novým kra­janům a úspěšných oblíbených wood­crafter­ských táborů pro mládež.

Luboš K. Peš­ta
Bývalý předse­da odbočky Sdružení v Cal­gary, zak­la­da­tel České obchod­ní komory pro západ­ní Kanadu, vykon­al mno­ho zás­lužné práce ve své pozdější funkci hon­orárního konzu­la České repub­liky v Albertě a Saskatchewanu.

Čeněk Vrba
Kon­cert­ní mis­tr fil­har­mon­ick­ého orchestru v Cal­gary a inter­pret českých skladeb, poc­těn kanad­sk­ou vlá­dou pamět­ní medailí k 125. výročí založení kanad­ské kon­fed­er­ace za zás­luhy o rozvoj umění v Kanadě a ve světě.

Dr. Jan Havle­na
Vyučo­val řadu inženýrských dis­ci­plín na uni­verz­itě v Cal­gary, připravo­val a četl zprávy v pravidel­ných pořadech čs. tele­vize, člen redakce Cal­gar­ských listů, účinku­jící na kra­jan­ských akcích jako zpěvák a hudeb­ník.

Marké­ta Goetz-Stankiewicz
Nebo­jác­ná spo­j­ka mezi Zápa­dem a čs. dis­en­tem, pro­fe­sor­ka uni­verz­i­ty Brit­ské Kolumbie na kat­edře slo­van­ských a německ­ých lit­er­atur, vyz­na­mená­na řadou aka­demick­ých cen a uznání, mj. Hlávkovu medailí ČSAV.

Ker­ry Strat­ton
Šéfdiri­gent Torontského fil­har­mon­ick­ého orchestru, nadšený a neú­navný propagá­tor české a sloven­ské hud­by zejmé­na na rozh­lasové stani­ci kla­sické hud­by CFMX-FM.

Rok 1 9 9 9

Petr Dok­lá­dal
Gen­erál­ní konzul České repub­liky v Mon­tre­alu, který rych­le navázal styky s kra­jan­ský­mi spolky, pod­poroval vešker­ou kra­jan­sk­ou čin­nost včet­ně obchodu, vědy a kul­tu­ry, všude kde kra­jané potře­bo­vali pomoc a pod­poru.

Alois Fogl
Za druhé svě­tové války účast­ník proti­naci­stick­ého odbo­je v par­tyzán­ské skupině, před­ní činovník Sdružení a Soko­la v Mon­tre­alu, který vykon­al mno­ho práce jako koordiná­tor čs. spolků a kra­jan­ského tisku.

Otto Löwy
Sloužil za války v Královském letectvu, po roce 1948 půso­bil ve Van­cou­veru v kanad­ském diva­dle, rozh­la­su, tele­vizi a fil­mu. Řídil pop­ulární pořad „The Transcon­ti­nen­tal“, v němž propago­v­al česk­ou hud­bu a dějiny.

Zdeněk Otru­ba
Pol­i­tický vězeň, odsouzen za pro­tistát­ní čin­nost na 14 let, půso­bil po emi­graci do Kanady v Toron­tu ve Sdružení, v Masarykově ústavu, v Radě svo­bod­ného Českosloven­s­ka, v Klubu 231 a ve straně Národ­ně sociál­ní v exilu.

Jiří Rohn
Gen­erál­ní ředi­tel aso­ci­ace Cana­di­an Men­tal Health Asso­ci­a­tion, porad­ce pro pro­jek­ty v jihový­chod­ní Africe, předse­da orga­ni­zace Nation­al Health Agen­cies, člen Ústředí Svě­tové Fed­er­ace pro duševní zdraví.

Ing. Karel Velan
Zak­la­da­tel svě­tového pod­niku s pobočka­mi v USA, Anglii, Por­tu­gal­sku, Jižní Kore­ji a v Číně, orga­nizá­tor stáží pro české lékaře v Kanadě a USA, spoluza­k­la­da­tel „Nadace Olgy Havlové“, a ště­drý mecenáš mno­ha dalších.

Rok 1 9 9 8

Vladimír Valen­ta
Člen Rady svo­bod­ného Českosloven­s­ka, spolku bývalých pol­i­tick­ých vězňů K-231, který vykon­al mno­ho práce pro čs. věc jako autor, herec a pro­du­cent v kanad­ské tele­vizi a fil­mu a jako vyda­va­tel časopisu Telegram.

Marie Vejvodová
Obě­tavá pra­cov­nice a předsed­kyně Sdružení v Kitch­eneru, spoluza­k­la­datel­ka a učitel­ka české doplňo­vací školy, člen­ka Soko­la, která výrazně půso­bi­la při vysílání čs. tele­vizních pro­gramů.

Rok 1 9 9 7

Růže­na Havlová
Obě­tavá člen­ka a pra­cov­nice v kra­jan­ské veře­jnos­ti, zejmé­na při bazarech dám­ského odboru Sdružení v Toron­tu, bývalá mís­tostarost­ka Soko­la a nadšená propagá­tor­ka čs. folk­lóru.

Ing. Stanislav Chýlek
První demokrat­ický velvys­lanec naší rod­né země po mno­ha desetiletích, diplo­mat s výrazně mravním pohle­dem na svět se zasloužil se o účin­né sblížení zahraniční větve s jejím původ­ním domovem.

Rev. Bohuslav Janíček, S.J.
Zasloužilý duchovní správce katolické mise sv. Václa­va v Mon­tre­alu, budova­tel dět­ského táb­o­ra „Hostýn“, orga­nizá­tor čs. mis­i­jního domu, „Kul­turního domu kardinála Berana“, vyda­va­tel měsíčníku „Věst­ník“.

Dr. Anna Šireková a Dr Otakar Širek
Pro­fe­soři na lékařské fakultě Torontské uni­verz­i­ty, kterým se za jejich vědeck­ou a uči­tel­sk­ou prá­ci dosta­lo řady kanad­ských i mez­inárod­ních vyz­na­menání včet­ně uni­verz­it­ní „Star Medal“ za přínos vědeck­é­mu výzku­mu.

Rok 1 9 9 6

Dr. Jaroslav Alex Bouček
Člen his­torické fakul­ty uni­verz­i­ty Car­leton v Ottawě, eko­nom­ický pra­cov­ník u kanad­ské vlády, člen Rady svo­bod­ného Českosloven­s­ka, bývalý gen­erál­ní tajem­ník Sdružení v Kanadě.

Josef Hama­ta
Dobro­vol­ník v kanad­ském letectvu za druhé svě­tové války, dlou­ho­letý předse­da Čs. pod­poru­jící jed­no­ty ve Win­nipegu, bývalý náčel­ník a staros­ta Soko­la, účast­ník odbo­jové práce ve Sdružení.

Fran­tišek Hlubůček
Odbo­jový pra­cov­ník za druhé svě­tové války, stu­dentský pra­cov­ník v létech 1945–1948 v Českosloven­sku, později v exilu, zasloužilý pra­cov­ník v pol­i­tické, kul­turní a nov­inářské kra­jan­ské a exilové čin­nos­ti ve Win­nipegu.

Jiří Macek
Bývalý českosloven­ský přidělenec u Mez­inárod­ní resti­tuční komise a bývalý dlou­ho­letý předse­da Sdružení ve Van­cou­veru, vel­mi obě­tavě pomáha­jící zejmé­na čs. emi­grační vlně v roce 1968.

Jan Trávníček
Dlou­ho­letý zasloužilý předse­da Masaryko­va ústavu v Toron­tu, vyz­na­me­naný cenou „Gra­tias Agit“ min­is­ter­st­va zahraničních věcí České repub­liky za mimořád­né zás­luhy o šíření dobrého jmé­na České repub­liky ve světě.

Rok 1 9 9 5

Antonín Ceko­ta
Vycho­va­tel, bás­ník, ředi­tel tisku Baťových závodů, překla­da­tel svě­tových bás­níků a živ­o­topisec Tomáše Bati, zasloužilý kra­jan­ský pra­cov­ník v Batawě za druhé svě­tové války.

Bedřich Čecha
Dlou­ho­letý činovník Sdružení, náčel­ník Soko­la v Batawě za druhé svě­tové války, čel­ný před­stavi­tel a bývalý předse­da Masaryko­va ústavu v Toron­tu.

Zdeněk Mim­ra, C.G.A.
Zasloužilý kra­jan­ský činovník, bývalý staros­ta Soko­la Toron­to, předse­da Masaryko­va ústavu, člen Čs. bap­ti­stick­ého sboru a dlou­ho­letý pok­lad­ník Sdružení v Kanadě.

Nové divad­lo v Toron­tu
Jed­iné českosloven­ské abo­nent­ní divad­lo mimo území bývalého Českosloven­s­ka, které uved­lo velk­ou řadu hod­not­ných her a spon­zorova­lo řadu návštěv her­ců i souborů z Prahy, Bratislavy i jiných měst.

Ing. Václav Pavel­ka
Dlou­ho­letý kra­jan­ský pra­cov­ník, spoluza­k­la­da­tel a vedoucí činovník Sdružení a Soko­la, uči­tel a ředi­tel české a sloven­ské doplňo­vací školy, zak­la­da­tel a vedoucí Klubu seniorů v Mon­tre­alu.

Rok 1 9 9 4

Jan Wal­dauf
Náčel­ník a staros­ta Kanad­ského Soko­la a Čs.sokolstva v zahraničí, předse­da Tělocvičné fed­er­ace Ontaria, člen porad­ního sboru kanad­ské vlády pro zdat­nost a amatérský sport, vyz­na­menán čs. Medailí za zás­luhy o stát.

Viera Fraš­tacká
Její věrnost Českosloven­ské repub­lice a pevnost charak­teru patří mezi vznešené odkazy pozoruhod­né gen­er­ace sloven­ských vlas­tenců mezi kter­ou patřil její otec Josef Országh a manžel Rudolf Fraš­tacký.

Šte­fan Lesso
Spoluza­k­la­da­tel odbočky Sdružení ve Win­nipegu, dlou­ho­letý před­ní činovník Soko­la, aktivní bojovník za demokracii v Českosloven­sku a prá­va Čechů a Slováků v Kanadě.

Rok 1 9 9 3

Plk. Vladimír Dufek
Rodák z Volyně, kde vstoupil do čs. armády v Sovět­ském svazu, spoluza­k­la­da­tel Čs. obce legionářské a čs. skupiny Kanad­ské královské legie, vyz­na­menán čs. válečným křížem a medailí za chrabrost.

JUDr. Karel Jeřábek
Zasloužilý kra­jan­ský pra­cov­ník v mno­ha kra­jan­ských a exilových orga­ni­za­cích včet­ně Soko­la a Rady svo­bod­ného Českosloven­s­ka, zak­la­da­tel orga­ni­zace „Trustees in Bank­rupt­cy“, jejíž byl prvním předse­dou.

Ing. Lubor Zink
Člen čs. zahraniční armády za druhé svě­tové války, který po komu­ni­stick­ém puči patřil mezi nejtvrdší pro­tiko­mu­ni­stické nov­ináře, vyz­na­menán řadou vyz­na­menání včet­ně čs. válečného kříže.

Marie Vránová
Po odchodu její dcery s manželem za hran­ice v roce 1948 pronásle­dovaná komu­ni­stick­ým režimem a odsouzena na 15 let vězení za velezradu; teprve v roce 1976 jí byl pov­olen výjezd za dcer­ou do Kanady.

Rok 1 9 9 2

Fran­tišek Braun
Obě­tavý účast­ník proti­naci­stick­ého českosloven­ského odbo­je v zahraničí, dlou­ho­letý zasloužilý činovník a předse­da Sdružení v Hamil­tonu a člen Masaryko­va ústavu v Toron­tu.

RNDr. Jiří Krupič­ka
Účast­ník proti­naci­stick­ého a pro­tiko­mu­ni­stick­ého odbo­je, pro­fe­sor emer­i­tus na geo­log­ické fakultě Albert­ské uni­verz­i­ty, vyz­na­menán Purkyňovou cenou Geo­log­ick­ého ústavu v Praze.

Joe Schlesinger
Před­ní kanad­ský tele­vizní zpravo­daj a komen­tá­tor českého půvo­du, hlavní tele­vizní kore­spon­dent CBC ve Wash­ing­tonu, v Berlíně, který mj. komen­to­val změny v Českosloven­sku po listopadu 1989.

Olga Velanová
Zasloužilá pra­cov­nice v sociál­ním odboru Sdružení v Mon­tre­alu, zejmé­na na poli pomo­ci a pod­pory našim kra­janům v nouzi a uprch­líkům z Českosloven­s­ka, neú­navná orga­nizá­tor­ka dobročin­ných vánočních bazarů.

Dr. Vik­tor Zicha
Dlou­ho­letý zasloužilý předse­da mon­tre­al­ské odbočky Sdružení, čin­ný v mno­ha dalších kra­jan­ských spol­cích a orga­nizá­tor pol­i­tick­ých a sociál­ně pod­půrných akcí v Kanadě pro nově pří­chozí Čechoslováky.

Rok 1 9 9 1

Prof. Dr. Vik­tor Fic
Pro­fe­sor uni­verz­i­ty Brock a činovník Sdružení v St. Catharines, ini­ciá­tor spolupráce kanad­ských a čs. vysokých škol, autor řady knih, mj. o čs. legiích v Rusku, vyz­na­menán čs. Řádem T.G. Masary­ka.

Dr. Cha­vi­va Hošek
Poslankyně a min­istryně ontar­i­jské vlády půvo­dem z Českosloven­s­ka, pověřená pre­miérem Ontaria koor­di­nací spolupráce a pomo­ci Českosloven­sku.

Mar­ta Kubišová
Sig­natář­ka Char­ty 77, zastánkyně lid­ských práv v Českosloven­sku v nor­mal­iza­čním období od sovět­ské oku­pace v roce 1968, kdy se sta­la sym­bol­em pražského jara i v období kolem 17. listopadu 1989.

Hubert Obr
Zasloužilý pra­cov­ník Sdružení v Hamil­tonu a Masaryko­va ústavu v Toron­tu, který také půso­bil vel­mi obě­tavě při spon­zorování uprch­líků a při orga­ni­zování pomo­ci pro nově pří­chozí do Kanady.

Rok 1 9 9 0

Václav Hav­el
Výz­nam­ný dra­matik poc­těný mno­ha mez­inárod­ní­mi cena­mi za lit­er­atu­ru, zastánce lid­ských práv v Českosloven­sku, bývalý prezi­dent České a Sloven­ské fed­er­a­tivní repub­liky a České repub­liky.

David Kil­go­ur, LL.B.
Poslanec kanad­ského par­la­men­tu, dlou­ho­letý pří­tel Sdružení a české a sloven­ské komu­ni­ty v Kanadě a zastánce lid­ských práv v Českosloven­sku.

Rok 1 9 8 9

Hon. Mitchell W. Sharp
Před­ní kanad­ský poli­tik, bývalý min­istr zahraničních věcí Kanady, který se zvláště zasloužil o urych­lení emi­grace čs. uprch­líků do Kanady po sovět­ské invazi v srp­nu 1968.

John Reeves
Bás­ník, hudeb­ní skla­da­tel, pro­du­cent kanad­ské rozh­lasové společnos­ti CBC, maratón­ský běžec, autor detek­tivních románů, čas­to s námě­ty z českosloven­ského prostředí.

Jiří G. Corn, F.C.A.
Finanční porad­ce, bývalý předse­da Sdružení v Kanadě a Kanad­ské etnokul­turní rady, člen výboru Rady svo­bod­ného Českosloven­s­ka, vyz­na­menán Řádem Kanady a čs. Řádem T.G. Masary­ka.

Dr. Josef Škvorecký
Spiso­va­tel, člen Kanad­ské královské společnos­ti, pro­fe­sor anglické lit­er­atu­ry na kole­ji Erindale uni­verz­i­ty v Toron­tu, vyz­na­menán Řádem Kanady a čs. Řádem Bílého lva.

Josef R.Č. Čer­mák, Q.C.
Právní porad­ce a pub­licista, společník velké torontské advokát­ní kanceláře, obě­tavý porad­ce kra­jan­ských orga­ni­za­cí a mno­ha uprch­líků, člen Společnos­ti pro vědy a umění, bývalý předse­da Sdružení v Kanadě.

Rok 1 9 8 8

Zde­na Škvorecká
Česká spiso­vatel­ka, vyda­vatel­ka české a sloven­ské lit­er­atu­ry v nakla­da­tel­ství Six­ty-Eight Pub­lish­ers Corp. v Toron­tu, vyz­na­mená­na čs. Řádem Bílého lva.

Antonín Daičar
Spoluza­k­la­da­tel Sdružení v Kanadě a bývalý jeho předse­da, před­ní pra­cov­ník českosloven­ského exilu v Kanadě za druhé svě­tové války, dlou­ho­letý činovník Sdružení a Soko­la v Batawě.

Ota Hora
Bývalý poslanec Českosloven­ského národ­ního shromáždění a předse­da mládeže Českosloven­ské strany národ­ně sociál­ní, před­ní pra­cov­ník českosloven­ského exilu, vyz­na­menán čs. Řádem T.G. Masary­ka.

Wal­ter Koern­er
Před­ní kanad­ský průmyslník, který spolu se svým bra­trem štědře přis­pěl uni­verz­itě v Brit­ské Kolumbii, vyz­na­menán Řádem Kanady.

Oskar Morawetz
Výz­nam­ný hudeb­ní skla­da­tel, jehož sklad­by byly poc­těny kanad­ský­mi i zahraniční­mi cena­mi. Kanad­ský rozh­las vydal antologii jeho hud­by. Vyz­na­menán Řádem Ontaria a Řádem Kanady.

Rok 1 9 8 7

Tomáš Baťa
Průmyslník svě­tového výz­na­mu a porad­ce Spo­jených národů, pod­porova­tel snah českých a sloven­ských demokrat­ick­ých orga­ni­za­cí, vyz­na­menán Řádem Kanady a čs. Řádem T.G. Masary­ka.

Rudolf Fraš­tacký
Výz­načný kanad­ský finančník, před­ní pra­cov­ník sloven­ského pol­i­tick­ého exilu za druhé svě­tové války a po roce 1948 v exilu, předse­da Stálé kon­fer­ence demokrat­ick­ých Slováků, obhájce českosloven­ské stát­nos­ti.

Dr. Lota Hitschmanová
Mez­inárod­ně uzná­vaná sociál­ní pra­cov­nice, přede­vším na asi­jském kon­ti­nen­tě, jejíž jméno bylo spo­jováno se jménem rod­ného Českosloven­s­ka, vyz­na­mená­na Řádem Kanady.

Prof. Dr. Vladimír Kra­ji­na
Slavný svě­tový ekolog, hrdi­na českosloven­ského odbo­je za druhé svě­tové války, vůdčí posta­va v boji pro­ti nacis­mu i komu­nis­mu, vyz­na­menán Řádem Kanady a čs. Řádem T.G. Masary­ka.

Prof. Wil­son Wood­side
Výz­nam­ný kanad­ský žur­nal­ista, pro­fe­sor pol­i­tick­ých věd na uni­verz­itě v Guel­phu, pří­tel a zastánce demokrat­ick­ého Českosloven­s­ka.

Rok 1 9 8 5

Hon. Otto Jelínek
Bývalý poslanec kanad­ského par­la­men­tu za Kon­ser­v­a­tivní stranu Kanady, min­istr kanad­ské vlády, bývalý mis­tr svě­ta v kra­so­bruslení (se svou ses­trou Mar­ií na mis­tro­vství svě­ta v kra­so­bruslení dvo­jic).

Prof. Dr. Gor­don Skilling
Pro­fe­sor torontské uni­verz­i­ty, spiso­va­tel, autor řady knih a úvah o Českosloven­sku a Sovět­ském svazu, znalec českosloven­ské min­u­losti a součas­nos­ti, pří­tel svo­bod­ného Českosloven­s­ka.

Ing. Karel Buzek
Zasloužilý před­ní činovník českosloven­ských kra­jan­ských orga­ni­za­cí, spoluza­k­la­da­tel a jed­na­tel Soko­la v Toron­tu a Sdružení v Kanadě, jehož byl gen­erál­ním tajem­níkem, vyz­na­menán Řádem Kanady.

Karol Stark
Člen a činovník Soko­la a dalších českosloven­ských demokrat­ick­ých orga­ni­za­cí v Kitch­eneru a Masaryko­va ústavu v Toron­tu, bývalý předse­da Sdružení v Kanadě.