Vzpomínky Josefa Najmana, bývalého předsedy a stálého člena pobočky ČSSK — Calgary
V roce 1968 když jsme přijeli do Calgary se mezi Čechy a Slováky začaly tvořit zájmové skupiny a snaha udržet Československou organizaci. Zdejší starousedlíci nás vřele přivítali a uspořádali pro nás několik kulturních a sociálních akcí. Mirek Faltus, Ruda Puffer, pan Warvažovský a pan Maštalíř, kteří se privátně scházeli v domě pana Puffera uspořádali pro všechny nově příchozí sbírku šatstva a prádla v hale pracoviště Mirka Faltuse a chtěli předat kormidlo spolku novým exulantům. Na scéně se objevil Zdenek Fišera, Jan Saler, Jan Salus, kteří měli být hybnými pákami budoucího sdružení. Čeští starousedlíci si žili svým calgarským etnickým životem, ale s Ústředím spolku nechtěli mít nic společného. Nová vlna exulantů totiž měnila společenský život v politický a ten vyžadoval vyšší centrum oraganizace. První zvolený výbor trochu tápal po doktrině budoucí činnosti, ale živelnost československého hnutí začala směřovat do Toronské organizace. Rozhořčení a odpor proti komunistickému systému v Československu dala tomuto hnutí konečný ráz. Hlavní postavou byla neúnavná činnost Zdenka Fišery, který přitahoval do výboru a činnosti spolku exulantské dobrovolníky. Já byl jeden z prvních a naše spolupráce trvala i po jeho odchodu v roce 1987 do Edmontonu.
První akce byly většinou nesmělé, protože jsme neměli žádní finačné zdroje a z počátečních peněz jsme nemohli pořádat žádné velké akce. Pesimisté říkali : „ Počkejte, až se pořádně zabydlíte, dostanete pořádné zaměstnání, tak pak ten společenský život pořádně rozjedeme“. My jsme nechtěli čekat a proto jsme neúnavně pokračovali v organizacích, což se v budoucnosti vyplatilo. Založil jsem s manželkou Monikou základní taneční kurzy pro mládež, kterých se zúčastnilo asi 9 chlapců a 9 děvčat a jenom za příspěvek na nájem tělocvičny, jsme je učili základním tanečním krokům lidové i swingové hudby. Jejich spektakulární vystoupení v únoru 69 v hale Saint Mary, před účastí asi 350 lidí bylo snad jediným i posledním amatérským vystoupením v jejich životě. Ovšem tím taneční epocha neskončila. Tu přenesl Zdeněk Fišera na lidové tance pro dospělé, které nacvičoval s Marianou Sladkovskou.
Vedle těchto tanců se dařilo i české kapele. S Dr. Janem Havlenou jsme založili velice populární skupinu Cancelled Czech, která zdarma vyhrávala na tanečních zábavách. Čistý příjem z těchto zábav se později stal finanční základnou spolku, který se konečně mohl použít k rozvíjení dalších činností. Velkým převratem se stal příchod Dr Milana Nosála, profesora matematiky na Calgarské universitě, kteý vedle přednášení statistiky byl i profesionálním muzikantem. Jeho perfektně vybavená laboratoř nejmodernějších elektronických nástrojů dala Cancelled Czech koloritu velkých orchestrů. Populární zpěvačkou se stala i jeho žena japonské národnosti Tai, která s přehledem zpívala česky české lidovky. Orchestr doznal velkých změn od velkého ensámblu: ( trubka- Karel Heger, saxofony-Dr. Milan Nosál, klarinet-Štefan Sklenka, housle-Jindra Štreibel, kytara-Josef Mžik, piano paní Krátká, zpěv Tai Nosálová a Marie Kricnerová, bubny-Josef Najman, basa-Dr.Jan Havlena,) až po elektronicky vyspělou techniku pouze pěti muzikantů.(Havlena, Nosál, Sklenka, Najman, Tai). Štefan Sklenka doplňoval přestávky příhodnou reprodukovanou hudbou, se kterou potom i vyplňoval některé splečenské akce, kterých se celý orchestr nemohl zúčastnit. Snad jedna úsměvná příhoda z historie hraní velkého orchestru. Dr Nosál je perfekcionista a vyžadoval přesné nástupy a tempo. Když byl v Calgary v Banffu v osmdesátých letech Kongres sdružení a my všichni v gala jsme hráli na večerním bálu ve velkém sále Spring hotelu, který nám zadarmo propůjčil Čech, tehdejší generální manažer CP hotelů západní Kanady pan Petrák, (velký dík za jeho pochopení a ochotu), Karlíček Heger na trumpetu v klasické swingové melodii „ Kanadská jízda“ nastoupil o 1/16 taktu později. Dr. Nosál zastavil rázně hraní orchestru, uklonil se tancujícím ve večerních toaletách, kteří vůbec nepostřehli co se stalo a prohlásil: „ Vážené dámy a pánové, promiňte, ale s takovými profesinálními amatéry se zde nenechá vůbec hrát.“. Když jsme i my vytřeštěni na něj koukali co se stalo, obrátil se k nám a vybuchl: „ Když jste hovno muzikanti, alespoň čumte do not volové“. Tímto ukončil svoje extempóre a odešel z podia. Naštěstí Štefan Sklenka, který měl připravené disco podobných swingových skladeb, zapnul „mašiny“ a klidně se do konce večera pokračovalo dál. Samozřejmě, že to nebyl konec hraní Cancelled Czech, protože je ještě čekaly i s Milanem Nosálem další slavné dny.
Velkou událostí calgarského sdružení bylo nastartování televizního vysílání v roce 1987 na kanálu č. 10. Zde jsme vydrželi i trpěli plných 8 let. Každých 14 dní jsme museli vyprodukovat půlhodinový pořad a odvysílat ho v Shaw televizním studiu bez ohledu na počasí, nemoce a ostatní nepřízně osudu. V tomto roce Milan Ač dostal bláznivý nápad zúčastnit se televizního vysílání a my se zbláznili s ním. Koupili jsme za spolkové peníze ½ inch videokameru Hitachi s veškerým příslušnstvím a pustili se do práce. Z tří králů, kteří toto šílené dobrodružství začínali byl jediný Zdeněk Erben, který kdysi pracoval v pražské televizi a my, ostatní dva, Milan Ač a Josef Najman jsme znali televizi pouze z domácích obrazovek. Dostali jsme malou brožurku jak se co dělá, potom nám naši sponzorovatelé indické televize, po kterých jsme měli náš pořad, ukázali základní věci a již jsme byli na „svém“. Zorganizovali jsme skupinu oddaných odvážlivců, z nichž někteří zůstali až do konce osmého roku vysílání. Nesmrtelná jména těchto dobrovolníků jsou napsána na titulcích všech pořadů a patří mezi ně: Josef Holubec-kameraman, Pěva Pufferová-hlasatelka, Dr. Jan Havlena-zprávy a komentáře, Alice Peštová-hlasatelka, Emilie Volníková-organizátorka a hlasatelka, Rosťa Rojko — hlasatel — zprávy a úvahy, Helena a Vladimír Tříska-herci, hlasatelé a muzikanti, Boženka Černá hlasatelka, Josef a Jana Fialovi ( technik a maskérka) Monika Najmanová hlasatelka.a Karel a Jaruška Traxlerovi –techničtí pracovníci a ještě další velké množství dobrovolníků a herců, které my tři králové se snažili pořád organizovat. Naše programy se týkaly veřejných zpráv, akcí a činnosti spolku, a zábavná část se opírala o vystoupení různých českých souborů a umělců jak místních, tak hostujících z České a Slovenské republiky. Mezi nejdůležitější progamy patří zfilmování naší účasti na přípravě olympionády 1988, zachycení momentu podpory Českoslovenké sametové revoluce v Calgary u Jubilee Auditoria, a herecký výkon Alice Peštové ve vyprávění o její transplantaci ledviny a její výzvě o darování orgánů pro udržení jiných životů. Tato rozprava byla vedena s českým lékařem Dr. Václavem Hoyerem. Propagovali jsme díla známého sochaře a malíře Vildy Zacha, který se proslavil v celé západní Kanadě a dělali interview se známými lidmi, českého původu
Zvláštní kapitolou byla tradice Mikuláše, čerta a anděla, která měla veliký ohlas mezi našimi nejmenšími. V době kolem 5. prosince naši nebeští svatí sestoupili na podium maďarského kostela a nadělovali dětem dárky. Každý obdarovaný musel přednést nějakou básničku neb zazpívat českou písničku a teprve potom mu byl dán dárek, který každý rodič musel tajně přinést a řádně nadepsaný odevzdat pomocníkům sv. Mikuláše. Organizace každému dítěti přidávala ještě vlastní balíčky, keré svatí na podiu dětem rozdávali. Mikuláše po mnoho let dělal Josef Najman v tradičním obleku, který ušila polská maminka Dany Kolingerové, čerta, tedy vlastně čertici představovala Marta Štěpánková a anděla jsme s neviným obličejem zosobňovaly neviné dívky školního věku. I pro ně polská maminka ušila kostým. Celou tradici zavedl Ruda Přibyl, který byl dlouhou dobu členem výboru a se svojí manželkou Věrou připravovali a organizovali balíčky pro nejmenší. Práce to nebyla malá, protože příprava 56 balíčků a organizace dárků vyžadovala notnou dávku práce. Samozřejmě, že nesměl chybět slavnostní program, v kterém se střídaly ve zpěvu sourozenci rodiny Drápalovy s dětmi Dr. Nosála, které hrály koledy na tradiční hudební nástroje. Čertice ve svém přiléhavém trikotu a s rohama na hlavě se spíše líbila tatínkům než dětem, ale mnoho zla nerozdávala, jedině našlehala zadek nějakému pánovi, který na ní neslušně pokřikoval, ale jinak všechno bylo v naprostém pořádku. Nyní po 20 letech, když potkávám ony dětičky v rolích maminek a šťastných tatínků, mně občas přepadne smutek nad odešlou krásnou minulostí.
Samozřejmě, že jsme nezanedbávali ani tělesnou schránku, kterou jsme pravidelně procvičovali v hraní volejbalu v různých školách, kde se po večerech vyučoval český jazyk. Českou školu založil Zdeněk Fišera a po dvacet let se v ní vystřídalo mnoho dětí, učitelů i dospělých, kteří se potřebovali naučit česky. První učitelkou byla paní Sladkovská, která vyučovala společně češtinu se slovenštinou, potom její žezlo převzala dcera Monika Najmanová, a nově příchozí emigranti z roku 1980–82, Anička Zounková a Dáša Schorníková. Osnovy byly přizpůsobené základním třídám v Československu a počet dětí byl střídavě kolem dvaceti. Jelikož česká škola měla k dispozici i tělocvičnu, tak ji rodiče dětí české školy, používali ke hraní volejbalu. V osmdesátých letech byla tato disciplina tak populární, že jsme museli mít 2 hřiště v tělocvičně. Jak čas dál pokračoval tyto učitelky vystřídali dva mladí učitelé, vedení školy převzala rodina Karla a Jarušky Traxlera ‚která se aktivně zúčastňovala jejího organizování. Volejbal zatím pokračoval s nadějnými talenty do letních soutěží s Edmontonskou organizací ve společných zápasech a piknicích na březích jezer městečka Red Deeru, které leží v poloviční vzdálenosti mezi Calgary a Edmontonem. Po několika dalších rocích českou školu převzala Alena Poremská a Martin Hlaváček. Průměr stáří žáků se zvýšil o 40 let a do školy začali chodit kanaďané, kteří měli příbuzné v Čechách nebo businesmani, kteří udržovali s republikou obchodní kontakty. Dřívější mladí žáčci vyrostli do mladistvých let a rozprchli se po vyšších kanadských školách. Posledním představitelem školy se stal Pavel Hebelka s paní Jindrou Rumstay jako učitelkou, která nyní vyučuje češtinu privátně a dělá pro krajany překlady z češtiny do angličtiny.
Další významnou událostí v životě organizace byla účast v organizování „Food fairu“ ve dnech Zimní olympiády 1988. Spolek měl již bohatou tradici v prodávání českého jídla za minulých 15 let. Měli jsme zkušenosti i dobré kuchařky a vždy jsme nějaký ten dolar pro pokladnu vydělali. Udělali jsme rozkládací stánek, na který Jan Chalupníček nakreslil znaky z národních krojů, děvčata oblékla a půjčila si české národní kroje a s velkým nadšením jsme se pustili do práce. Byli jsme jedni z prvých, které olympijská organizační komise vybrala a po celých 10 dní jsme neúnavně trávili 13 hodin prodejem českého jídla ve stánku. Musím poděkovat všem 52 dobrovolníkům, kteří nejenom prodávali, ale i pekli a přinášeli domácí pečivo, které bylo vždy bez problému prodané. Seznámili jsme se se všemi českými i slovenskými účastníky a hosty z celého světa a získali ještě jejich dlouho trvající přátelství. Mohla by se o těchto dnech napsat celá kniha , kdy skutečně olympijský duch změnil charaktery lidí a kdo mohl tak velice rád pomáhal. Spolková pokladna vydělala něco přes 4 500 dolarů a celková suma bankovního účtu se již pohybovala v pětimístných hodnotách. O organizování celého tohoto kolotoče se starali: Olga Peštová, Josef Najman, Jára Rous, celý výbor organizace a konečné jejich uspokojení bylo v diplomu uznání o záslužnou práci. Věřte mi, bylo toho dost. Zdravotní inspektoři kontrolovali každé 3 hodiny všechny stánky, pořádek, oblečení, čistotu, takže prodavači se krmili jídlem, které ač bylo výborné, neprošlo časovým limitem (byl totiž strach z nakažlivých nemocí). Na štěstí na onemocnění obsluhy stánků nikdo nemyslel, takže jídlo jsme museli jíst potají, ale byly to krásné zážitky, na které budeme vzpomínat celý život. Samozřejmě naše televizní kamera nesměla chybět a tak jsme nafilmovali mnoho krásných záběrů z naší olympijské činnosti.
Nesmím zapomenout na jednu z hlavních našich čiností a tou bylo založení českého oběžníku, který měl informovat krajany o našich akcích. Nemusím podotýkat, že první čísla vznikala na kolenou a český psací stroj byl velikou vzácností. U vzniku oběžníku, později Calgarských listů stál Zdenek Fišera a Josef Najman. Nemohu zapomenout na Zdeňka Fišeru, jak nějaký oběžník smolil v noci v Riley parku na lavičce při svitu baterky, protože bylo již pozdě a neodvážil se mě navštívit. Bylo to jenom pár stránek, ale daly nám zabrat. Dalším problémem byly adresy, které jsme sháněli z telefoního seznamu a museli lidem vysvělovat na co je chceme. Pořád ještě převládal komunistický duch špionáže a my jsme ho plně respektovali. Peníze za noviny jsme dávali do pokladny spolku a platili z nich známky. Samozřejmě, že listy byly prodělečné, ale dodace z pokladny umožňnovaly jejich vycházení 4 — 5x ročně. Během posledních 30ti let se staly nedílnou součástí našeho krajanského života a doufám, že mají zajištěnou stálou budoucnost. Lidi, kteří se podíleli na jejich vydávání, psaní a starání se o administraci byla velká řada. Za zmínku jistě stojí, Zd Fišera, Dr. Jan Havlena, Karel a Jaruška Traxlerovi, Božena Kellnerová, Vladimír Tříska, Josef Najman, a v neposlední míře dnešní hlavní redaktor Vladimír Mašata. Musím poděkovat všem stálým odběratelům a spisovatelům, které Vladimír Mašata má na přesném seznamu a neúnavně pokračuje ve vydávání příštích čísel. (Nyní již komunistické obavy příliš nehrozí).
Z politické činnosti spolku jsme pořádali s ostatními etnickými skupinami manifestace proti okupaci Československa ve dnech 21. srpna, seznamovali ostatní občany o krutostech komunistického systému, spolu s Dr. Havlenou a Dr. Nosálem jsme rozmetali komunistickou buňku na calgarské universitě a zúčastnili se protestu proti vystoupení souboru Rudé armády ve Stampedenském stadionu a spolu s edmontonskou pobočkou protestovali v r. 1976 vítání tehdejšího ministra zemědělství s. Gorbačeva. To jsme ještě nevěděli, že potom udělá základní politický zvrat k lepšímu, takže mu ještě pořád dlužíme omluvu. Pomáhali jsme v mnoha případech krajanům při emigraci jejich příbuzných do Kanady, umožnili příchod katolického kněze Vladimíra a jeho františkánského bratra Matouše Sleziaka, kteří se potom starali o náboženské služby v celé západní Kanadě. V 80. letech a příchodu nové vlny emigrantů jsme se snažili pomáhat všem rodinám, v seznamování se se zvyky Kanady, s překlady dokladů, vození auty po nákupech a rekreačních oblastech, Josef Najman udělal s 52 lidmi řidičské průkazy i praktické jízdy, že i měl zakázáno od zkoušejích inspektorů být při zkouškách přítomen. ( Některé dámy se totiž ani moc nenamáhaly pochopit význam výstražných značek, jenom mně klidně popsaly obrázek, který jim zkoušející ukázal a já již znal přesnou anglickou odpověď). Na štěstí se žádný velký karambol v budoucnosti nestal, takže vše bylo v naprostém pořádku. Jenom jedna taková příhoda, na kterou nemohu zapomenout. Ústní zkoužky vystřídaly komputery a k těm jsem již nemohl, proto jsem se snažil naučit posluchače odpovědi na všechny otázky. Jedna naše krajanka, učitelka se všechno našprkala, takže zkoušky na komputeru udělala na výbornou. Průšvih ovšem nastal, když jí inspektorka anglicky volala ke zkoušení zraku ( barvy a hloubka vidění) a dotyčná jí nerozumněla ani slovo. Tehdy jsem musel i já osobně zasáhnout a měl jsem co dělat, abych inspektorku přesvědčil, že paní učitelka při zkouškách nepodváděla. Nový příchod exulantů přinesl i novou krev do života organizace. Michal Kellner získal místo vedoucího laboratoří fyziky na Mount Royal Collage a hned na ní začal promítat české filmy, které se potom staly nedílnou součástí života spolku. Zároveň převzal patronát nad pořádáním kulturních akcí v prostorách nově postavené Collage a jelikož architektura byla supermoderní mnoho návštěvníků akcí se v jejich chodbách ztrácelo a my jsme museli dělat zátahy, abychom tyto ztracence našli a včas přivedli do patřičných sálů. Jeho žena Božena se také ihned připojila do akcí spolku a oba dva se tak stali budoucími základními pilíři života organizace. Na našich calgarských jevištích se vystřídala slavná jména nejenom emigrantských umělců: Jára Kohout, Adina Mandlová, spisovatel Škutina, Ota Ulč z New Yorku, Václav Táborský z Toronta, Vladimír Valenta z Edmontonu, Valdemar Matuška s KTO, Jiří Suchý a Jitka Molavcová, zpívající advokát Dr Jahelka, Milan Dvořák s Evou Pilarovou, Miroslav Horníček, Petr Malásek s Hanou Hegerovou. Jiřina Bohdalová, Jan a Vašek Neckářovi, Iva Janžurová s manželem Stanislavem Remundou, Karel Štědrý s Karlem Bláhou, Petr Nárožný, Greenhorns, Dechovka mladých z Chebu a ještě mnoho dalších, kteří se zapsali do kulturní historie naší organizace.
V roce 1988 se někteří naši krajané zabývali otázkou správnosti upravování vztahů vůči naší republice. Toto “upravování” znamenalo vypovídání a hotové vyplacení se na konzulátě v Montrealu za účelem povolení návštěvy republiky. Na tuto možnost náš exil reagoval striktním rozdělením na “upravence” a “neupravence”. Jizvy v mezilidských vztazích způsobené rozdílným pohledem na věc se ještě dodnes na 100% nezahojily. Ještě před revolucí se odehrával dramatický útěk Petra Nedvěda z litvínovského manšaftu účastnícího se hokejového turnaje v Calgary. V té době se odmaskovalo několik špionů v našich řadách, kteří marně usilovali o návrat Nedvěda do Československa.V době od roku 1989, po sametové revoluci se politický charakter spolku nezměnil. V roce 1992 calgarská pobočka úspěšně uspořádala další Kongres ČSSK. Na sobotním kongresovém bálu k nám do Calgary přijela zazpívat populární zpěvačka Eva Pilarová se svým klavíristou profesorem Milanem Dvořákem. Postupně a s chutí jsme začali spolupracovat s novými českými reprezentanty (konzuly a ambasádory). Seznamovali jsme zájemce o občanství s podmínkami, která si kladla tehdejší vláda a jelikož práce bylo nadbytek navrhli jsme české vládě jmenovat honorárního konzula, který by se staral o veškerou agendu. Stal se jím Luboš Pešta Q.C., který měl ještě na starosti Edmonton a Saskatchewan. Na návrh Luboše Pešty a s finanční dotací MZV-OKKV od roku 1997 každoročně koncem října oslavujeme Státní svátek vzniku Republiky formou koncertů klasické české hudby interpretované vynikajícícími českými umělci a solisty. Po vypršení jeho mandátu převzal konzulárský úřad Jaroslav Jelínek, který vyjma svých poviností se dobře stará o potřeby a zájmy našich krajanů. Předsedkyní organizace byla 2.4.1998 zvolena Božena Kellnerová, která spolu se svým manželem vede velice dobře celou organizaci a v těsné spolupráci s Pavlem Hebelkou — místopředsedou spolku a nynějším manažerem Royal Canadian Legion pořádají taneční zábavy, schůze i kulturní akce v jeho prostorách.
Velkou událostí vedení calgarské pobočky bylo uspořádání 52. Kongresu ČSSK ve dnech 26. – 28. května 2002. Podle výsledku úspěšnosti všech pracovních dnů Kongresu, calgarská pobočka obdržela písemné poděkování z Ústředí a Sokolské Župy Kanadské za vynikající práci a starostlivost o všechny hosty a delegáty. Vyjímečný 52. Kongres byl tím, že poprvé v historii konání kongresů byl zastoupen mluvčím českého tisku – šefredaktorkou Českého Dialogu paní Evou Střížovskou. Kouzelné vzpomínky na Calgary a Albertu popisuje v uvedeném časopise dodnes.
V lednu 2005 text doplnila a opravila Božena Kellnerová.