Z historie calgarské pobočky

Vzpomínky Jose­fa Naj­mana, bývalého předsedy a stálého čle­na pobočky ČSSK — Cal­gary

V roce 1968 když jsme při­jeli do Cal­gary se mezi Čechy a Slováky začaly tvořit záj­mové skupiny a sna­ha udržet Českosloven­sk­ou orga­ni­zaci. Zde­jší starous­edlí­ci nás vřele přiví­tali a uspořá­dali pro nás něko­lik kul­turních a sociál­ních akcí. Mirek Fal­tus, Ruda Puffer, pan War­važovský a pan Maš­talíř, kteří se privát­ně scházeli v domě pana Puffera uspořá­dali pro všech­ny nově pří­chozí sbírku šat­st­va a prád­la v hale pra­cov­iště Mir­ka Fal­tuse a chtěli pře­dat kormid­lo spolku novým exu­lan­tům. Na scéně se objevil Zdenek Fišera, Jan Saler, Jan Salus, kteří měli být hyb­ný­mi páka­mi budoucího sdružení. Čeští starous­edlí­ci si žili svým cal­gar­ským etnick­ým živ­otem, ale s Ústředím spolku nechtěli mít nic společného. Nová vlna exu­lan­tů totiž měni­la společen­ský živ­ot v pol­i­tický a ten vyžadoval vyšší cen­trum ora­gani­zace. První zvolený výbor trochu tápal po dok­trině budoucí čin­nos­ti, ale živel­nost českosloven­ského hnutí začala směřo­vat do Toron­ské orga­ni­zace. Rozhořčení a odpor pro­ti komu­ni­stick­é­mu sys­té­mu v Českosloven­sku dala tomu­to hnutí konečný ráz. Hlavní postavou byla neú­navná čin­nost Zden­ka Fišery, který při­ta­ho­val do výboru a čin­nos­ti spolku exu­lantské dobro­vol­níky. Já byl jeden z prvních a naše spolupráce trvala i po jeho odchodu v roce 1987 do Edmon­tonu.

První akce byly větši­nou nes­mělé, pro­tože jsme neměli žád­ní finačné zdro­je a z počátečních peněz jsme nemohli pořá­dat žád­né velké akce. Pes­imisté říkali : „ Počke­jte, až se pořád­ně zaby­dlíte, dostanete pořád­né zaměst­nání, tak pak ten společen­ský živ­ot pořád­ně roz­jedeme“. My jsme nechtěli čekat a pro­to jsme neú­navně pokračo­vali v orga­ni­za­cích, což se v budouc­nos­ti vyplati­lo. Založil jsem s manželk­ou Monikou zák­lad­ní taneční kurzy pro mládež, kterých se zúčast­ni­lo asi 9 chlapců a 9 děvčat a jenom za příspěvek na nájem tělocvičny, jsme je učili zák­lad­ním tanečním krokům lidové i swingové hud­by. Jejich spek­takulární vys­toupení v únoru 69 v hale Saint Mary, před účastí asi 350 lidí bylo snad jed­iným i posled­ním amatérským vys­toupením v jejich živ­otě. Ovšem tím taneční epocha neskonči­la. Tu pře­nesl Zdeněk Fišera na lidové tance pro dospělé, které nacvičo­val s Mar­i­anou Slad­kovsk­ou.

Vedle těch­to tanců se daři­lo i české kapele. S Dr. Janem Havle­nou jsme založili velice pop­ulární skupinu Can­celled Czech, která zdar­ma vyhrá­vala na tanečních zábavách. Čistý pří­jem z těch­to zábav se později stal finanční zák­lad­nou spolku, který se konečně mohl použít k rozví­jení dalších čin­nos­tí. Velkým převratem se stal pří­chod Dr Milana Nosála, pro­fe­so­ra matem­atiky na Cal­gar­ské uni­ver­sitě, kteý vedle před­nášení sta­tis­tiky byl i pro­fe­sionál­ním muzikan­tem. Jeho per­fek­t­ně vybavená lab­o­ra­toř nej­mod­ernějších elek­tron­ick­ých nástro­jů dala Can­celled Czech koloritu velkých orchestrů. Pop­ulární zpě­vačk­ou se sta­la i jeho žena japon­ské národ­nos­ti Tai, která s přehle­dem zpí­vala česky české lidovky. Orchestr doz­nal velkých změn od velkého ensám­blu: ( trub­ka- Karel Heger, sax­o­fony-Dr. Milan Nosál, klar­inet-Šte­fan Sklen­ka, housle-Jin­dra Štreibel, kytara-Josef Mžik, piano paní Krátká, zpěv Tai Nosálová a Marie Kric­nerová, bub­ny-Josef Naj­man, basa-Dr.Jan Havle­na,) až po elek­tron­icky vyspělou tech­niku pouze pěti muzikantů.(Havlena, Nosál, Sklen­ka, Naj­man, Tai). Šte­fan Sklen­ka doplňo­val přestávky příhod­nou repro­duko­vanou hud­bou, se kter­ou potom i vyplňo­val něk­teré splečen­ské akce, kterých se celý orchestr nemohl zúčast­nit. Snad jed­na úsměvná přího­da z his­to­rie hraní velkého orchestru. Dr Nosál je per­fek­cionista a vyžadoval přes­né nás­tupy a tem­po. Když byl v Cal­gary v Banf­fu v osmdesátých letech Kon­gres sdružení a my všich­ni v gala jsme hráli na večerním bálu ve velkém sále Spring hotelu, který nám zadar­mo propůjčil Čech, tehde­jší gen­erál­ní man­ažer CP hotelů západ­ní Kanady pan Petrák, (velký dík za jeho pochopení a ochotu), Kar­líček Heger na trum­petu v kla­sické swingové melodii „ Kanad­ská jíz­da“ nas­toupil o 1/16 tak­tu později. Dr. Nosál zas­tavil rázně hraní orchestru, uklonil se tan­cu­jícím ve večerních toaletách, kteří vůbec nepostřehli co se sta­lo a prohlásil: „ Vážené dámy a pánové, promiňte, ale s takový­mi pro­fesinál­ní­mi amatéry se zde nenechá vůbec hrát.“. Když jsme i my vytřeštěni na něj koukali co se sta­lo, obrátil se k nám a vybuchl: „ Když jste hov­no muzikan­ti, ale­spoň čumte do not volové“. Tím­to ukončil svo­je extem­póre a odešel z podia. Naštěstí Šte­fan Sklen­ka, který měl připravené dis­co podob­ných swingových skladeb, zap­nul „mašiny“ a klid­ně se do konce večera pokračo­va­lo dál. Samozře­jmě, že to nebyl konec hraní Can­celled Czech, pro­tože je ještě čekaly i s Milanem Nosálem další slavné dny.

Velk­ou událostí cal­gar­ského sdružení bylo nas­tar­tování tele­vizního vysílání v roce 1987 na kanálu č. 10. Zde jsme vydrželi i trpěli plných 8 let. Každých 14 dní jsme museli vypro­duko­vat půl­hodi­nový pořad a odvysílat ho v Shaw tele­vizním studiu bez ohle­du na počasí, nemoce a ostat­ní nepřízně osudu. V tom­to roce Milan Ač dostal bláznivý nápad zúčast­nit se tele­vizního vysílání a my se zbláznili s ním. Koupili jsme za spolkové peníze ½ inch videokameru Hitachi s vešk­erým přís­lušn­stvím a pustili se do práce. Z tří králů, kteří toto šílené dobro­družství začí­nali byl jed­iný Zdeněk Erben, který kdysi pra­co­v­al v pražské tele­vizi a my, ostat­ní dva, Milan Ač a Josef Naj­man jsme znali tele­vizi pouze z domácích obra­zovek. Dostali jsme mal­ou brožurku jak se co dělá, potom nám naši spon­zorovatelé indické tele­vize, po kterých jsme měli náš pořad, ukáza­li zák­lad­ní věci a již jsme byli na „svém“. Zor­ga­ni­zo­vali jsme skupinu odd­aných odvážlivců, z nichž něk­teří zůstali až do konce osmého roku vysílání. Nesm­rtel­ná jmé­na těch­to dobro­vol­níků jsou nap­sá­na na tit­ul­cích všech pořadů a patří mezi ně: Josef Hol­ubec-kam­era­man, Pěva Puffer­ová-hlasatel­ka, Dr. Jan Havle­na-zprávy a komen­táře, Alice Peš­tová-hlasatel­ka, Emi­lie Vol­níková-orga­nizá­tor­ka a hlasatel­ka, Rosťa Rojko — hlasa­tel — zprávy a úvahy, Hele­na a Vladimír Třís­ka-her­ci, hlasatelé a muzikan­ti, Božen­ka Černá hlasatel­ka, Josef a Jana Fialovi ( tech­nik a maskér­ka) Moni­ka Naj­manová hlasatelka.a Karel a Jaruš­ka Traxlerovi –tech­ničtí pra­cov­ní­ci a ještě další velké množství dobro­vol­níků a her­ců, které my tři králové se snažili pořád orga­ni­zo­vat. Naše pro­gramy se týkaly veře­jných zpráv, akcí a čin­nos­ti spolku, a zábavná část se opírala o vys­toupení různých českých souborů a uměl­ců jak míst­ních, tak hos­tu­jících z České a Sloven­ské repub­liky. Mezi nejdůležitější progamy patří zfil­mování naší účasti na přípravě olym­pi­onády 1988, zachycení momen­tu pod­pory Českoslovenké same­tové rev­oluce v Cal­gary u Jubilee Audi­to­ria, a herecký výkon Alice Peš­tové ve vyprávění o její trans­plantaci led­viny a její výzvě o darování orgánů pro udržení jiných živ­otů. Tato rozpra­va byla vede­na s českým lékařem Dr. Václavem Hoy­erem. Propago­v­ali jsme díla známého sochaře a malíře Vildy Zacha, který se proslav­il v celé západ­ní Kanadě a dělali inter­view se známý­mi lid­mi, českého půvo­du

Zvlášt­ní kapi­tolou byla tradice Mikuláše, čer­ta a anděla, která měla veliký ohlas mezi naši­mi nej­menší­mi. V době kolem 5. pros­ince naši nebeští svatí ses­toupili na podi­um maďarského kostela a nadělo­vali dětem dárky. Každý obdarovaný musel před­nést nějak­ou bás­ničku neb zazpí­vat česk­ou pís­ničku a teprve potom mu byl dán dárek, který každý rodič musel tajně přinést a řád­ně nadep­saný ode­vz­dat pomoc­níkům sv. Mikuláše. Orga­ni­zace každé­mu dítěti přidá­vala ještě vlast­ní balíčky, keré svatí na podiu dětem rozdá­vali. Mikuláše po mno­ho let dělal Josef Naj­man v tradičním obleku, který uši­la pol­ská mamin­ka Dany Kolingerové, čer­ta, tedy vlast­ně čer­ti­ci před­stavo­vala Mar­ta Štěpánková a anděla jsme s nev­iným obliče­jem zosobňo­valy nev­iné dívky škol­ního věku. I pro ně pol­ská mamin­ka uši­la kostým. Celou tradi­ci zavedl Ruda Přibyl, který byl dlouhou dobu člen­em výboru a se svo­jí manželk­ou Věrou připravo­vali a orga­ni­zo­vali balíčky pro nej­menší. Práce to neby­la malá, pro­tože přípra­va 56 balíčků a orga­ni­zace dárků vyžadovala not­nou dávku práce. Samozře­jmě, že nes­měl chy­bět slavnos­t­ní pro­gram, v kterém se stří­daly ve zpěvu sourozen­ci rodiny Drá­palovy s dět­mi Dr. Nosála, které hrá­ly koledy na tradiční hudeb­ní nástro­je. Čer­tice ve svém přiléhavém triko­tu a s rohama na hlavě se spíše líbi­la tatínkům než dětem, ale mno­ho zla nerozdá­vala, jed­ině našle­ha­la zadek nějaké­mu pánovi, který na ní nes­lušně pokřiko­val, ale jinak všech­no bylo v naprostém pořád­ku. Nyní po 20 letech, když potkávám ony dětičky v rolích maminek a šťast­ných tatínků, mně občas přepadne smutek nad odešlou krás­nou min­u­lostí.

Samozře­jmě, že jsme nezaned­bá­vali ani tělesnou schránku, kter­ou jsme pravidel­ně procvičo­vali v hraní vole­jbalu v různých školách, kde se po večerech vyučo­val český jazyk. Česk­ou školu založil Zdeněk Fišera a po dvacet let se v ní vys­tří­da­lo mno­ho dětí, učitelů i dospělých, kteří se potře­bo­vali naučit česky. První učitelk­ou byla paní Slad­kovská, která vyučo­vala společně češt­inu se slovenšti­nou, potom její žez­lo převza­la dcera Moni­ka Naj­manová, a nově pří­chozí emi­granti z roku 1980–82, Anič­ka Zounková a Dáša Schorníková. Osnovy byly přizpů­sobené zák­lad­ním třídám v Českosloven­sku a počet dětí byl stří­davě kolem dvaceti. Jelikož česká ško­la měla k dis­pozi­ci i tělocvičnu, tak ji rodiče dětí české školy, použí­vali ke hraní vole­jbalu. V osmdesátých letech byla tato dis­ci­plina tak pop­ulární, že jsme museli mít 2 hřiště v tělocvičně. Jak čas dál pokračo­val tyto učitelky vys­tří­dali dva mladí učitelé, vedení školy převza­la rod­i­na Kar­la a Jarušky Traxlera ‚která se aktivně zúčastňo­vala jejího orga­ni­zování. Vole­jbal zatím pokračo­val s nadějný­mi tal­en­ty do let­ních soutěží s Edmon­ton­sk­ou orga­ni­za­cí ve společných zápasech a piknicích na březích jez­er městeč­ka Red Deeru, které leží v poloviční vzdálenos­ti mezi Cal­gary a Edmon­tonem. Po něko­li­ka dalších rocích česk­ou školu převza­la Ale­na Porem­ská a Mar­tin Hlaváček. Průměr stáří žáků se zvýšil o 40 let a do školy začali chodit kanaďané, kteří měli příbuzné v Čechách nebo busi­nes­mani, kteří udržo­vali s repub­lik­ou obchod­ní kon­tak­ty. Dřívější mladí žáč­ci vyrostli do mladistvých let a rozprch­li se po vyšších kanad­ských školách. Posled­ním před­stavitelem školy se stal Pavel Hebel­ka s paní Jin­drou Rum­stay jako učitelk­ou, která nyní vyuču­je češt­inu privát­ně a dělá pro kra­jany překla­dy z češtiny do angličtiny.

Další výz­nam­nou událostí v živ­otě orga­ni­zace byla účast v orga­ni­zování „Food fairu“ ve dnech Zim­ní olympiády 1988. Spolek měl již boha­tou tradi­ci v prodávání českého jíd­la za min­ulých 15 let. Měli jsme zkušenos­ti i dobré kuchařky a vždy jsme nějaký ten dolar pro pok­lad­nu vydělali. Udělali jsme rozk­lá­dací stánek, na který Jan Chalup­níček nakreslil znaky z národ­ních kro­jů, děvča­ta oblék­la a půjči­la si české národ­ní kro­je a s velkým nadšením jsme se pustili do práce. Byli jsme jed­ni z prvých, které olympi­jská orga­ni­za­ční komise vybrala a po celých 10 dní jsme neú­navně trávili 13 hodin prode­jem českého jíd­la ve stánku. Musím poděko­vat všem 52 dobro­vol­níkům, kteří nejenom prodá­vali, ale i pekli a přinášeli domácí peči­vo, které bylo vždy bez prob­lé­mu pro­dané. Seznámili jsme se se vše­mi český­mi i sloven­ský­mi účast­níky a hosty z celého svě­ta a získali ještě jejich dlouho trva­jící přá­tel­ství. Mohla by se o těch­to dnech nap­sat celá kni­ha , kdy skutečně olympi­jský duch změnil charak­tery lidí a kdo mohl tak velice rád pomáhal. Spolková pok­lad­na vydělala něco přes 4 500 dolarů a celková suma bankovního účtu se již pohy­bo­vala v pětimíst­ných hod­notách. O orga­ni­zování celého toho­to kolo­toče se starali: Olga Peš­tová, Josef Naj­man, Jára Rous, celý výbor orga­ni­zace a konečné jejich uspoko­jení bylo v diplo­mu uznání o zás­luž­nou prá­ci. Věřte mi, bylo toho dost. Zdravot­ní inspek­toři kon­trolo­vali každé 3 hodiny všech­ny stánky, pořádek, oblečení, čis­to­tu, takže pro­davači se krmili jídlem, které ač bylo výborné, neproš­lo časovým lim­item (byl totiž stra­ch z nakažlivých nemocí). Na štěstí na onemoc­nění obsluhy stánků nikdo nemyslel, takže jíd­lo jsme museli jíst pota­jí, ale byly to krás­né zážitky, na které budeme vzpomí­nat celý živ­ot. Samozře­jmě naše tele­vizní kam­era nes­měla chy­bět a tak jsme nafil­movali mno­ho krás­ných záběrů z naší olympi­jské čin­nos­ti.

Nes­mím zapome­nout na jed­nu z hlavních našich činos­tí a tou bylo založení českého oběžníku, který měl infor­mo­vat kra­jany o našich akcích. Nemusím podotýkat, že první čís­la vznikala na kole­nou a český psací stroj byl velik­ou vzác­nos­tí. U vzniku oběžníku, později Cal­gar­ských listů stál Zdenek Fišera a Josef Naj­man. Nemo­hu zapome­nout na Zdeň­ka Fišeru, jak nějaký oběžník smo­lil v noci v Riley parku na lav­ičce při svi­tu baterky, pro­tože bylo již pozdě a neod­vážil se mě navštívit. Bylo to jenom pár stránek, ale daly nám zabrat. Dalším prob­lémem byly adresy, které jsme sháněli z tele­foního sez­na­mu a museli lidem vysvělo­vat na co je chceme. Pořád ještě převlá­dal komu­ni­stický duch špi­onáže a my jsme ho plně respek­to­vali. Peníze za noviny jsme dávali do pok­lad­ny spolku a platili z nich známky. Samozře­jmě, že listy byly prodělečné, ale dodace z pok­lad­ny umožňno­valy jejich vycházení 4 — 5x ročně. Během posled­ních 30ti let se staly nedíl­nou součástí naše­ho kra­jan­ského živ­ota a doufám, že mají zajiště­nou stálou budouc­nost. Lidi, kteří se podíleli na jejich vydávání, psaní a starání se o admin­is­traci byla velká řada. Za zmínku jistě sto­jí, Zd Fišera, Dr. Jan Havle­na, Karel a Jaruš­ka Traxlerovi, Bože­na Kell­nerová, Vladimír Třís­ka, Josef Naj­man, a v neposled­ní míře dnešní hlavní redak­tor Vladimír Maša­ta. Musím poděko­vat všem stálým odběratelům a spiso­vatelům, které Vladimír Maša­ta má na přes­ném sez­na­mu a neú­navně pokraču­je ve vydávání příštích čísel. (Nyní již komu­ni­stické obavy příliš nehrozí).

Z pol­i­tické čin­nos­ti spolku jsme pořá­dali s ostat­ní­mi etnick­ý­mi skupina­mi man­i­fes­tace pro­ti oku­paci Českosloven­s­ka ve dnech 21. srp­na, sez­namovali ostat­ní občany o kru­tostech komu­ni­stick­ého sys­té­mu, spolu s Dr. Havle­nou a Dr. Nosálem jsme rozmet­ali komu­ni­stick­ou buňku na cal­gar­ské uni­ver­sitě a zúčast­nili se protes­tu pro­ti vys­toupení souboru Rudé armády ve Stam­pe­den­ském sta­dionu a spolu s edmon­ton­sk­ou pobočk­ou protesto­vali v r. 1976 vítání tehde­jšího min­is­tra zeměděl­ství s. Gor­bače­va. To jsme ještě nevěděli, že potom udělá zák­lad­ní pol­i­tický zvrat k lep­ší­mu, takže mu ještě pořád dlužíme omlu­vu. Pomáhali jsme v mno­ha pří­padech kra­janům při emi­graci jejich příbuzných do Kanady, umožnili pří­chod katolick­ého kněze Vladimíra a jeho fran­tiškán­ského bra­tra Matouše Slezi­a­ka, kteří se potom starali o nábožen­ské služ­by v celé západ­ní Kanadě. V 80. letech a pří­chodu nové vlny emi­grantů jsme se snažili pomáhat všem rod­inám, v sez­namování se se zvyky Kanady, s překla­dy dok­ladů, vození auty po náku­pech a rekreačních oblastech, Josef Naj­man udělal s 52 lid­mi řidičské průkazy i prak­tické jízdy, že i měl zakázáno od zkouše­jích inspek­torů být při zkouškách pří­tomen. ( Něk­teré dámy se totiž ani moc nenamáhaly pocho­pit výz­nam výs­tražných značek, jenom mně klid­ně pop­saly obrázek, který jim zkouše­jící ukázal a já již znal přes­nou anglick­ou odpověď). Na štěstí se žád­ný velký karam­bol v budouc­nos­ti nestal, takže vše bylo v naprostém pořád­ku. Jenom jed­na taková přího­da, na kter­ou nemo­hu zapome­nout. Úst­ní zkoužky vys­tří­daly kom­put­ery a k těm jsem již nemohl, pro­to jsem se snažil naučit posluchače odpově­di na všech­ny otázky. Jed­na naše kra­jan­ka, učitel­ka se všech­no našprkala, takže zkoušky na kom­puteru udělala na výbornou. Průšvih ovšem nastal, když jí inspek­tor­ka anglicky volala ke zkoušení zraku ( barvy a hloub­ka vidění) a dotyčná jí nerozum­něla ani slo­vo. Tehdy jsem musel i já osob­ně zasáh­nout a měl jsem co dělat, abych inspek­torku přesvědčil, že paní učitel­ka při zkouškách nepod­váděla. Nový pří­chod exu­lan­tů při­nesl i novou krev do živ­ota orga­ni­zace. Michal Kell­ner získal mís­to vedoucího lab­o­ra­toří fyziky na Mount Roy­al Col­lage a hned na ní začal promí­tat české filmy, které se potom staly nedíl­nou součástí živ­ota spolku. Zároveň převzal patronát nad pořádáním kul­turních akcí v pros­torách nově postavené Col­lage a jelikož architek­tu­ra byla super­mod­erní mno­ho návštěvníků akcí se v jejich chod­bách ztráce­lo a my jsme museli dělat zátahy, aby­chom tyto ztra­cence našli a včas přivedli do patřičných sálů. Jeho žena Bože­na se také ihned připo­ji­la do akcí spolku a oba dva se tak stali budoucí­mi zák­lad­ní­mi pilíři živ­ota orga­ni­zace. Na našich cal­gar­ských jevištích se vys­tří­dala slavná jmé­na nejenom emi­grantských uměl­ců: Jára Kohout, Adi­na Mandlová, spiso­va­tel Škuti­na, Ota Ulč z New Yorku, Václav Táborský z Toronta, Vladimír Valen­ta z Edmon­tonu, Valde­mar Matuš­ka s KTO, Jiří Suchý a Jit­ka Molav­cová, zpí­va­jící advokát Dr Jahel­ka, Milan Dvořák s Evou Pilarovou, Miroslav Horníček, Petr Malásek s Hanou Hegerovou. Jiři­na Bohdalová, Jan a Vašek Neck­ářovi, Iva Janžurová s manželem Stanislavem Remu­ndou, Karel Ště­drý s Kar­lem Bláhou, Petr Nárožný, Green­horns, Dechov­ka mladých z Chebu a ještě mno­ho dalších, kteří se zap­sali do kul­turní his­to­rie naší orga­ni­zace.

V roce 1988 se něk­teří naši kra­jané zabý­vali otázk­ou správnos­ti upravování vztahů vůči naší repub­lice. Toto “upravování” zna­me­na­lo vypovídání a hotové vypla­cení se na konzulátě v Mon­tre­alu za účelem pov­olení návštěvy repub­liky. Na tuto možnost náš exil reago­v­al strik­t­ním rozdělením na “upravence” a “neupravence”. Jizvy v mezilid­ských vztazích způ­sobené rozdíl­ným pohle­dem na věc se ještě dodnes na 100% neza­ho­ji­ly. Ještě před rev­olucí se odehrá­val dra­mat­ický útěk Petra Ned­vě­da z litvínovského manšaf­tu účast­nícího se hoke­jového tur­na­je v Cal­gary. V té době se odmasko­va­lo něko­lik špi­onů v našich řadách, kteří marně usilo­vali o návrat Ned­vě­da do Československa.V době od roku 1989, po same­tové rev­olu­ci se pol­i­tický charak­ter spolku nezměnil. V roce 1992 cal­gar­ská poboč­ka úspěšně uspořá­dala další Kon­gres ČSSK. Na sobot­ním kon­gresovém bálu k nám do Cal­gary při­jela zazpí­vat pop­ulární zpě­vač­ka Eva Pilarová se svým klavíris­tou pro­fe­sorem Milanem Dvořákem. Pos­tup­ně a s chutí jsme začali spolupra­co­v­at s nový­mi český­mi reprezen­tan­ty (konzu­ly a ambasá­do­ry). Sez­namovali jsme zájem­ce o občanství s pod­mínka­mi, která si klad­la tehde­jší vlá­da a jelikož práce bylo nad­bytek navrhli jsme české vládě jmen­o­vat hon­orárního konzu­la, který by se staral o vešker­ou agen­du. Stal se jím Luboš Peš­ta Q.C., který měl ještě na starosti Edmon­ton a Saskatchewan. Na návrh Luboše Peš­ty a s finanční dotací MZV-OKKV od roku 1997 kaž­doročně kon­cem říj­na oslavu­jeme Stát­ní svátek vzniku Repub­liky for­mou kon­certů kla­sické české hud­by inter­pre­to­vané vynika­jícící­mi český­mi uměl­ci a solisty. Po vypršení jeho mandá­tu převzal konzulárský úřad Jaroslav Jelínek, který vyj­ma svých povi­nos­tí se dobře stará o potře­by a zájmy našich kra­janů. Předsed­kyní orga­ni­zace byla 2.4.1998 zvole­na Bože­na Kell­nerová, která spolu se svým manželem vede velice dobře celou orga­ni­zaci a v těs­né spoluprá­ci s Pavlem Hebelk­ou — místopředse­dou spolku a nynějším man­ažerem Roy­al Cana­di­an Legion pořá­da­jí taneční zábavy, schůze i kul­turní akce v jeho pros­torách.

Velk­ou událostí vedení cal­gar­ské pobočky bylo uspořádání 52. Kon­gre­su ČSSK ve dnech 26. – 28. květ­na 2002. Podle výsled­ku úspěšnos­ti všech pra­cov­ních dnů Kon­gre­su, cal­gar­ská poboč­ka obdržela písem­né poděkování z Ústředí a Sokol­ské Župy Kanad­ské za vynika­jící prá­ci a starostlivost o všech­ny hosty a delegá­ty. Vyjímečný 52. Kon­gres byl tím, že poprvé v his­torii konání kon­gresů byl zas­toupen mlu­včím českého tisku – šefredak­tork­ou Českého Dia­logu paní Evou Střížovsk­ou. Kouzel­né vzpomínky na Cal­gary a Alber­tu popisu­je v uve­deném časopise dodnes.
V led­nu 2005 text doplni­la a oprav­i­la Bože­na Kell­nerová.