Příchod emigrantů z českých zemí do Britské Kolumbie a Yukonu lze rozdělit do pěti dosti rozličných vln. Pred tou první to byli jen jedinci jako Pater Pandozi, který vedl misi v Okanaganu nebo Eskymo Welzl, polární cestovatel, jehož hrob v Dawson City dodnes udržují naši trampové. Za zmínku také stojí, že když prezident Masaryk připlul v roce 1917 do Severní Ameriky aby zde zahájil kampaň, která skončila vznikem nezávislého Československa tak — právě jako později skupiny legionářů, kteří se touto oklikou vraceli ze Sibiře do vlasti, nejdříve přistál ve Vancouveru.
V té první vlně přistěhovalců po Prvni světové valce byli zemědělci, tovární dělníci prchající před nouzí v poválečné Evropě. Když se pak koncem dvacátých let poměry ustálily, nastal hromadný přesun k útěku. V této druhé vlně byli většinou vzdělaní a mnohdy i zámožní lidé — lékaři, právníci, obchodníci a podnikatelé všeho druhu. Uplatnili své znalosti rukou. Bratři Koernerové zde zavedli sušení dosud bezcenné tsugy kanadské. Třetí vlnu tvořila politická emigrace po únorovém uchvácení moci komunisty v roce 1948. Byli to lidé angažování v Rakousku a Itálii. Podařilo se sponsorovat desítky rodin, jejichž adoptování část se jich pak rozprchla po světě, kde se většinou dobře uplatnili. S Hermann, který ve Vancouveru vystudoval práva a v devadesátých letech se zde stal oblíbeným prvním Honorárním generálním konzulem České republiky.
Dalších uprchlíků přes ostře střežené pohraniční pásmo bylo pramálo. Počátkem šedesátých let nastalo určité uvolnění cesty na dovolenou na Kubu. Když letadlo pak přistálo v Ganderu v provincii Nova Scotia, mnozí pasažéři požádali o azyl v Kanadě.
Ovšem tou největší organizovanouvlnou vlnou byla ta pátá, po srpnu 1968. Po invazi vojsk Varšavského paktu vedenou sovětskou armádou uprchlo tisíce lidé, kteří cestovali dál. V Kanadě delegace Sdružení požádala kanadskou vládu o pomoc a získala slib, že 12,000 uprchlíků bude okamžitě bez jakýchkoli formalit přijato a tak je zvláštní letadla brzy rozvážela po Kanadě. Do Britské Kolumbie jich přišlo asi 10% z jejich konečného počtu, který nakonec dosáhl asi 15,000 lidí. Postupně pak přicházeli další, nejdříve z prérijních provincií, kde byly nezvyklé zimy. Většina z nich zůstala v okolí Vancouveru a Victorie, jen menší ostrůvky se vytvořili ve dvou hotelích. Po ukončení kurzu angličtiny jim zdejší odbočka Sdružení pomáhala nalézt ubytování a zaměstnání. Studenti šli na univerzity, protože učňovská výchova z Evropy zde byla vysoce oceňována. Další příchozí byli už spíše ve formě jednotlivců než vln. Po listopadu 1989 zbyl důvod emigrovat z politických důvodů jen komunistům, ale těch jsme zde mnoho “neuvítali”. Ovšem koncem devadesátých let nás poněkud překvapil náhlý hromadný příjezd emigrantů.
Vancouverská odbočka Českého a Slovenského sdružení v Kanadě vznikla pod jiným jménem již během třicátých let a byla velmi činná za války. Zasílali se balíčky vojákům a veřejnost byla informována o situaci v nacisty okupovaném Československu. Tehdy měla po Kanadě 93 odboček, dnes jich zbýva jen devět.
Odbočka v Britské Kolumbii je největší, i když jen poměrně málo krajanů je v ní organizováno. Politická činnost, která nás sdružovala po doby nacistické a sovětské okupace odpadla a zůstala jen společenská činnost. Odbočka informuje o činnosti výborného českého ochotnického divadla, tanečních zábavách, filmových představeních a jiných kulturních podnicích. Nejdůležitější ovšem byla a stále je, ta drobná práce našich krajanů, a to na poli společenském, kulturním i ekonomickém.
Jiří L. Macek