Historie Čechů a Slováků v Kanadě a Českého a Slovenského sdružení v Kanadě
Níže uvedený článek je zkrácená verze kapitoly „Soupis českých krajanských exilových spolků v Torontu po roce 1945“, kterou napsal dr. Roman Zaoral jako součást knihy „Emigrace z českých zemí“ (vydalo Okresní muzeum v Mladé Boleslavi v roce 2001, I. vydání, náklad 600 ks).
Soupis napsaný dr. Romanem Zaoralem byl jedním z výzkumných úkolů Centra pro československá exilová studia, založeného na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v roce 1994. Předkládaný soupis vznikl na základě studijní cesty po hlavních centrech českého krajanského a exilového života ve východní Kanadě (Toronto, Montreal, Ottawa), uskutečněné na podzim 1997 a podpořené grantem Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Historie Čechů a Slováků v Kanadě
Nikdo už asi přesně nezjistí, kdo byl prvním Čechem, který stanul na půdě dnešní Kanady. Styky českých zemí s Kanadou mají staré kořeny. V této souvislosti bývá často připomínána osobnost prince Ruprechta Falckého, narozeného 17. prosince 1619 v Praze, který se od roku 1661 účastnil jako první guvernér Společnosti Hudsonova zálivu dobývání Kanady. V 18. století působili v Kanadě moravští bratři, avšak ve větším měřítku začali čeští vystěhovalci přicházet do Kanady teprve v poslední třetině 19. století spolu s dalšími emigranty z rakousko-uherského mocnářství. Patřili k nim i čtyři čeští farmáři (Junek, Pangrác, Doležal a Skokan), kteří se v roce 1884 usadili v Saskatchewanu a založili osadu Kolín blízko městečka Esterhazy, pojmenovaného podle majitele první Uhersko-americké osidlovací společnosti, která vystěhovalcům zprostředkovávala vlastnictví půdy.
O první vlně emigrace z českých zemí, jež skončila v roce 1914, nemáme k dispozici přesné údaje, neboť tehdejší statistiky zaznamenávaly pouze státní příslušnost, nikoli národnost přistěhovalců. Teprve sčítání obyvatel Kanady po první světové válce v roce 1920, kdy už existovalo samostatné Československo, prokázalo, že v Kanadě žije 8 840 Čechů a Slováků. Obě etnika se usazovala hlavně v Montrealu, Torontu a Winnipegu. Mezi přistěhovalci převládaly dělnické a řemeslnické profese, nechyběli však ani zemědělci, kteří se soustřeďovali do venkovských osad, zejména v Albertě (jedna z nich nese jméno Prague), v Britské Kolumbii a v Ontariu. Příliv vystěhovalců z Československa do Kanady ve 20. letech rok od roku prudce sílil — v roce 1922 přibylo do Kanady 110 osob, v roce 1928 již 8 184, což byla více než polovina tehdejších československých vystěhovalců do zámoří. Ve 30. letech se příliv českých emigrantů v důsledku hospodářské krize snížil, někteří se dokonce vraceli do staré vlasti. Přesto těsně před vypuknutím druhé světové války žilo v Kanadě přes 40 000 krajanů (včetně Karpatorusů), z nichž byla většina Slováků (26 000, tj. téměř 65 %). S těmito počty rámcově koresponduje i údaj dr. Hnízda, zaměstnance československého generálního konzulátu v Montrealu, podle jehož odhadu žilo v Kanadě k 15. květnu 1937 35 000 Čechoslováků, z nichž 1/5 připadala na Čechy, 3/5 na Slováky a zbytek tvořili Němci, Maďaři, Poláci, Židé a podkarpatští Rusíni.
První krajanské spolky vznikaly při kostelech a měly konfesionální charakter. Nejstarší světskou organizací byl tělocvičný spolek Sokol, založený českými horníky ve Franken v roce 1912. K daleko masivnějšímu zakládání spolků, jež sdružovaly krajany rozptýlené po celé Kanadě, však začalo docházet až v meziválečném období. Z třicítky krajanských organizací byly nejvýznamnější torontský Československý kulturní klub a winnipežská Tělocvičná jednota Sokol. Ve Winnipegu byla ovšem v polovině 30. let založena i vlivná Kanadská slovenská liga, která od počátku prosazovala ideu samostatného Slovenska. Protože komunikace a vzájemná spolupráce mezi krajany byla pro značnou rozlehlost země neobyčejně nesnadná, připadla důležitá úloha českému a slovenskému tisku, vydávanému z iniciativy řady nově vznikajících vzdělávacích a podpůrných spolků (zejména v Torontu a ve Winnipegu). V Montrealu vycházely od roku 1929 Kanadské noviny, týdeník s nákladem 5000 výtisků, jež však musely být po odhalení finančních machinací jejich vydavatele zastaveny, a tak funkci centrálního krajanského periodika poté na poměrně dlouhou dobu (1934–1948) převzala Nová Vlasť, vydávaná Československou novinářskou společností za redakce Martina Dudáka a zpočátku též Stano Zubera. Slovenští komunisté vydávali v letech 1936 — 1940 Hlas ľudu a od roku 1941 průběžně až do pádu komunismu v Československu Ľudové zvesti.
Významným pojítkem kanadské krajanské komunity, rozdělené ve 20. a 30. letech vzájemnou řevnivostí a lokálními zájmy, se stala obrana Československa v době jeho ohrožení nacistickým Německem a po likvidaci republiky podpora úsilí o její osvobození a obnovení. Střediskem těchto snah byl zejména Montreal, kde se například 27. března 1938 konalo velké shromáždění na podporu integrity československého státu a kde vznikl i Výbor na obranu Československa, který mezi krajany organizoval finanční sbírky na Fond obrany. Další akce solidarity se starou vlastí, které pak kulminovaly v době mnichovské krize, se konaly na různých místech v Ontariu (mimo jiné v Torontu, v Hamiltonu, v Sarnii na Huronském jezeře, ve Windsoru — v těsné blízkosti amerického Detroitu — a v Niagara Falls).
Po rozpadu ČSR a nacistické okupaci v březnu 1939 došlo v kanadském krajanském hnutí ke krystalizačnímu a sjednocujícímu procesu, který vyvrcholil v roce 1940 spojením dvou nedávno vzniklých organizací, montrealského Československého národního sdružení v Kanadě a torontského Sdružení Čechů, Slováků a Karpatorusů v novou organizaci s názvem Československé národní sdružení v Kanadě. Toto sdružení se jednoznačně (proti jeho programu se zásadně stavěla pouze Kanadská slovenská liga) přihlásilo k československému zahraničnímu odboji, soustavně se snažilo získávat kanadskou veřejnost pro jeho podporu, pomáhat československým uprchlíkům, kteří se dostali do Kanady, a organizovat nábor dobrovolníků do československých vojenských jednotek. Během války uspořádalo celou řadu propagačních akcí a sehrálo významnou úlohu při organizaci programu návštěv významných československých osobností (ministr exilové vlády Jan Masaryk, senátor Vojta Beneš, protestantský teolog J. L. Hromádka). Zájem o československé osvobozenecké úsilí soustavně probouzeli i členové stálé československé vojenské mise v Ottawě. Kanadští krajané se významně podíleli na shromažďování finančních prostředků na podporu poválečné obnovy osvobozeného Československa. Za připomenutí rovněž stojí, že piloti československých perutí ve Velké Británii se na své bojové úkoly připravovali v kanadských výcvikových táborech.
Zatímco česká emigrace měla v meziválečném období převážně sociální a hospodářský charakter, vystěhovalectví od druhé světové války stále častěji souviselo také s politickými událostmi v Československu. V letech 1939–1945 našlo v Kanadě své útočiště před Hitlerovým režimem asi tisíc českých a tisíc sudetoněmeckých uprchlíků.
V období po druhé světové válce proběhly dvě velké vlny vystěhovalectví do Kanady — po instalaci komunistického režimu v únoru 1948 a po vpádu armád Varšavské smlouvy v roce 1968. Slovenská složka první, těsně poválečné přistěhovalecké vlny přivedla sice do Kanady i početnou emigraci luďáckou, ale druhá, poúnorová, znamenala pro mnoho Čechů a Slováků záchranu před politickými represemi gottwaldovského režimu. Po zavedení důsledné vojenské ostrahy československých hranic se ovšem počet našich emigrantů, kteří přicházeli do Kanady, podstatně snížil. V letech 1951–1956 jich přibylo asi 2 500 (většinou prošli běženeckými tábory v Německu a v Rakousku) a během následujících 12 let, do srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, dalších přibližně 2 500 osob. Mnozí z nich se záhy integrovali do kanadské společnosti, ostatní počítali s tím, že se se znovunabytou svobodou zase vrátí do vlasti.
Po srpnu 1968 přijala kanadská vláda mimořádná imigrační opatření, na jejichž základě poskytla azyl 12 000 uprchlíkům z ČSSR. V roce 1971 zaznamenal oficiální kanadský census 82 000 osob, které se hlásily k českému nebo slovenskému původu. Do roku 1990 se pak do Kanady přistěhovalo dalších 9 000 Čechů a Slováků, řada z nich ovšem nebyli lidé, kteří opustili Československo, ale již starší usedlíci z USA.
I když Češi a Slováci netvoří velkou etnickou skupinu v Kanadě a ještě méně jich aktivně působí v krajanských spolcích (odhadem asi 15 % z celkového počtu), je jejich podíl na kanadském životě, zvláště v hospodářské a kulturní oblasti, nezanedbatelný. Integrální součást československého exilu tvoří rovněž Židé českého původu, sudetští Němci, volyňští Češi, podkarpatští Rusíni a v poslední době také Romové, jichž jenom v roce 1997 přicestovalo do Kanady asi 1 200.
České a slovenské sdružení v Kanadě
Československé (dnes České a slovenské) sdružení vzniklo z potřeby silné ústřední organizace českých a slovenských krajanů, která by pomohla přispět v průběhu druhé světové války k osvobození Československa. Ačkoliv taková potřeba se objevila už za první světové války, byl jednotný cíl mnoha zájmově rozdílných společností a klubů nalezen teprve v roce 1939, kdy ČSR ztratila svou nezávislost. Pod vedením slovenského Kanaďana Štefana Rudinského z Montrealu a českého Kanaďana Gustava Přístupy z Toronta byly překážky bránící sjednocení překonány. Vznikl společný výbor národních organizací, který se sešel 7. května 1939 v Torontu. Zde bylo rozhodnuto o zřízení Národního sdružení Slováků, Čechů a Podkarpatských Rusínů v Kanadě. 24.–25. června 1939 se konal první kongres v torontském kostele Church of All Nations. Za přítomnosti 140 delegátů byl zvolen výkonný výbor, v jehož čele stanuli Štefan Rudinský jako předseda a Karel Buzek jako generální tajemník. Původní název byl brzy změněn na Československé národní sdružení v Kanadě (ČSNS).
Se Sdružením aktivně spolupracovaly prakticky všechny české a slovenské organizace s výjimkou separatisticky orientované Slovenské ligy. Po vzniku Slovenského státu v březnu 1939 se Liga ocitla ve složité situaci. Mnoho jejích vůdců sympatizovalo s Tisovým autoritativním režimem a s Hlinkovou lidovou stranou. Slovenská liga sice napomáhala kanadskému válečnému úsilí sbírkami peněz pro Červený kříž, ale činila tak vždy odděleně od zbytku české a slovenské komunity sjednocené v Československém národním sdružení.
Z vlastní iniciativy i z obecného zájmu boje proti nacistickému Německu Sdružení rychle rostlo — ze 46 místních poboček v roce 1939 až na 86 s asi 6 500 členy na konci roku 1942. Tomuto vývoji napomohly cesty organizované napříč Kanadou, od východního k západnímu pobřeží. První z těchto cest podnikli Karel Buzek a vedoucí slovenský člen Sdružení Peter Klimko. Další cestu umožnily kanadské kluby senátorovi Vojtovi Benešovi, staršímu bratru prezidenta Edvarda Beneše, a dvěma představitelům československých zahraničních sil — plk. Janu Ambrušovi a kpt. Rudolfu Nekolovi. Posledně jmenovaný se vrátil do Kanady po komunistickém puči v roce 1948, stal se kanadským občanem a vydavatelem týdeníku Nový domov (New Homeland). Sdružení spravovalo československý válečný dobročinný fond v Kanadě a sebralo asi 330 000 kanadských dolarů pro různé účely spojené s válkou a s osvobozením Československa. Přispělo také k tomu, že kanadská vláda začala od dubna 1941 považovat příslušníky československé minority v Kanadě za občany spojenecké země.
Na kongresu v listopadu 1945, který vedl slovenský Kanaďan z Windsoru Jan Gažo, byly vytyčeny tři hlavní úkoly: podpora kanadského občanství, udržování českého a slovenského kulturního dědictví a materiální pomoc staré vlasti zničené válkou. Poslední z těchto požadavků se mohl uskutečnit poté, co se generální tajemník ČSNS Karel Buzek stal také výkonným ředitelem kanadského spojeneckého podpůrného fondu Canadian United Allied Relief Fund.
Po válce se aktivita ČSNS přesunula z politické do sociální oblasti, od problémů zahraničních k domácím. V letech 1946 a 1947 Sdružení předložilo dva obsažné dopisy kanadskému senátnímu výboru pro imigraci a práci, jež požadovaly určité legislativní změny, z nichž řada byla v následujících letech provedena. Česká a slovenská komunita začala v tomto období budovat Masarykovu halu a Masarykův ústav (Masaryk Memorial Institute) ve Scarborough, součásti metropolitního Toronta.
Sdružení pohotově reagovalo na převzetí moci komunisty v ČSR v únoru 1948 a začalo sponzorovat kanadský fond pro československé uprchlíky. Mezi nově příchozími a starousedlými krajany v Kanadě došlo k rozkolu, který zabránil efektivnější práci ČSNS aspoň na osm let (1948–1956). V roce 1949 se sice podařilo zřídit Kanadský fond pro československé uprchlíky (Canadian Fund for Czechoslovak Refugees), který při Sdružení funguje dodnes, avšak zvláště mezi sociálně potřebnými emigranty z 20. a 30. let se znovu pokoušela působit komunistická strana. Událostí, která pomohla krajany stmelit, byla maďarská revoluce v roce 1956. Za předsednictví Franka Němce, který byl československým velvyslancem v Kanadě před rokem 1948, se Sdružení vrátilo ke klidné a užitečné práci.
V 60. letech se aktivita ČSNS zvýšila, znovu rostl počet poboček. Předsedou se stal Anthony Daičar z městečka Batawy, založeného Tomášem Baťou, generálním tajemníkem byl zvolen Jiří Corn. Významným funkcionářem Sdružení z řad členů Československé národně sociální strany v exilu byl také prof. Vladimír Krajina. Ačkoliv se členské příspěvky snížily ve srovnání s válečným obdobím na jednu pětinu, bylo z nich přece možno hradit pořádání bazarů, tanečních zábav, divadelních představení a dalších společenských akcí. Významným projektem byla iniciativa ČSNS vedoucí ke zřízení samostatné stolice pro českou a slovenskou literaturu na torontské univerzitě.
Československé národní sdružení v Kanadě, které se od roku 1984 nazývalo pouze Československým sdružením a po rozdělení Československa se přejmenovalo na České a slovenské sdružení v Kanadě — ČSSK (Czech and Slovak Association of Canada), vytrvale poskytovalo oporu a pomoc českým a slovenským uprchlíkům a v tomto smyslu také udržovalo styky s federálními a provinčními vládami v Kanadě. V kanadské politice usilující o vytvoření multikulturní společnosti náleží krajanským spolkům a organizacím ostatně tradičně významné místo. Za připomenutí bezpochyby stojí podíl Sdružení jako jedné z 36 krajanských organizací zastoupených v Kanadské etnokulturní radě na prosazení dosud platného multikulturního zákona C 96.
V roce 1999 ČSSK oslavilo 60. výročí svého trvání. V lednu 2000 mělo 14 poboček v různých kanadských provinciích s celkem asi 3 800 platícími členy, a to v těchto místech: Batawa-Belleville, Calgary, Edmonton, Halifax, Hamilton, Kingston, Kitchener-Waterloo-Guelph, London, Montreal, Ottawa, Toronto, St. Catharines, Vancouver a Winnipeg. Vrcholným orgánem Sdružení je výroční zasedání (kongres), jež každoročně schvaluje finanční výkazy a zprávy jednotlivých zástupců a výborů. V době mezi kongresy řídí Sdružení Národní rada, která se skládá ze sedmi volených zástupců, ze čtyř předsedů stálých výborů (imigrační, sociální, organizační a integrační, kulturní a informační) a ze 6 — 12 volených členů. V radě rovněž zasedá bývalý předseda z předchozího funkčního období, které je dvouleté. Sdružení má své zástupce pro západní, střední a východní Kanadu, revizory a pětičlenný smírčí soud k urovnávání sporů mezi členy. Šedesát procent výdajů spojených s vedením imigrační agendy v torontské centrále je hrazeno kanadskou federální vládou, zbytek pohledávek kryjí členské příspěvky. Tiskovým orgánem Sdružení je Věstník ČSSK/CSAC Newsletter, jednotlivé pobočky kromě toho vydávají svá vlastní periodika.
Torontská pobočka ČSSK pořádá v současné době pro své členy taneční hodiny, besedy, literární pořady v české restauraci U Vlastičky a koncerty staré české hudby. Z iniciativy Petra Munka vychází pravidelně přehled článků z anglo-amerického tisku o České republice. Televizní studio Okno (Josef Čermák a režisér Milo Kubík) zhotovuje nahrávky řady významných kulturních a politických akcí, na nichž Sdružení participuje. Za všechny uveďme aspoň koncert k 60. výročí vzniku ČSR v roce 1988, návštěvu prezidenta Václava Havla v roce 1990, první produkci Prodané nevěsty v Kanadě, jež se hrála v Torontu v roce 1994, a od roku 1990 pořizované záznamy z představení Nového divadla, pořádaných ve spolupráci s českými a slovenskými profesionálními herci. Mimořádnou dokumentární a historickou hodnotu mají profily významných osobností československého exilu v Kanadě (Josef Škvorecký, Zdena Salivarová, Tomáš Baťa, Ota Hora, Karel Buzek, Jiří Corn, Rudolf Hásek, Oskar Morawetz, Ján Smerek, Otakar Širek, Anna Šireková, Emilie Peřinová, Jiří Traxler, Jan Waldauf, Walter Dufek, Milo Komínek) a prof. H. G. Skillinga, kanadského historika zabývajícího se československými dějinami. V této řadě chybí profil Vladimíra Krajiny, s nímž byla redaktorkou Anitou Machovou pořízena aspoň rozhlasová nahrávka pro Radio Canada International. Ve spolupráci s touto televizní skupinou natočila Česká televize Ostrava v roce 1992 čtyřdílný seriál o českých a slovenských krajanech v Kanadě pod názvem Kanadská mozaika (1. Drsná i vlídná, 2. Torontské snění, 3. Podnikání jako sen, 4. Člověk není nikde sám).
Kontakty ČSSK s vlastí byly navázány po roce 1989. Na společných schůzích se zástupci zahraničního výboru Poslanecké sněmovny ČR pro styky s krajany a komise pro krajany Senátu ČR byly v průběhu 90. let projednávány otázky dvojího občanství, korespondenčního volebního práva, dokončení restitucí osobních majetků a usnadnění návratu krajanů do vlasti. Krajanské organizace v Kanadě zastupoval na většině jednání Miloš Šuchma z Ottawy. V průběhu léta a podzimu 1997 Sdružení uspořádalo sbírku na pomoc oblastem postiženým povodní. Částka ve výši 100 000 kanadských dolarů byla odeslána do vlasti prostřednictvím Červeného kříže.
Poznámky:
1/ Podrobnější statistické údaje o počtu přistěhovalců do Kanady podávají Gellner, J. - Smerek, J.: The Czechs and Slovaks in Canada. Toronto 1968, s. 72-83. 2/ Rovná, L. - Jindra, M.: Dějiny Kanady. Praha 2000, s. 364. 3/ Kopie dopisu dr. Hnízda je uložena v Archivu ČSSK v Torontu. Srv. Vitula, M.: Z historie českých a slovenských krajanů v Kanadě do roku 1939, in: Časopis Matice moravské 118, 1999, s. 97-110, zejména s. 105-106. 4/ Jde o údaj přibližný, jejich přesný počet není znám. Například jen v samotném Windsoru bylo činných 16 krajanských organizací, z nichž některé se staly zakládajícími členy pozdějšího Československého národního sdružení. Srv. Slavík, V.: Čechoslováci ve Windsoru, in: Památník československé Kanady. Toronto 1942. Podrobněji se touto problematikou v meziválečném období zabývá Vitula, M.: c. d. Srv. též Rovná, L. - Jindra, M.: c. d. 5/ Vitula, M.: Z dějin krajanského tisku, in: Nový domov, Toronto, 8. 5. 1980. 6/ Na počátku 50. let už žilo v Kanadě téměř 64 000 Čechů a Slováků. Srv. Čelovský, B.: Czech Origin People of, in: Encyclopedia Canadiana, sv. 3. Ottawa 1958, s. 187-188. 7/ Na základě údajů sčítání lidu z let 1961 (73 061) a 1971 přibylo v průběhu 60. let do Kanady zhruba 9 000 Čechů a Slováků. Srv. Gellner, J. - Smerek, J.: c. d., s. 83 a Rovná, L. - Jindra, M.: c. d., s. 365. 8/ K dějinám ČSNS do roku 1945 srv. Přístupa, G.: Stručná historie Čs. národního sdružení v Kanadě, in: Kanadský Masaryktown. Toronto 1952, s. 11-19, 23-31. 9/ Podrobný výčet všech poboček ČSNS v období druhé světové války podávají Gellner, J. - Smerek, J.: c. d., s. 107-108. Nejvíce jich působilo v provinciích Ontario (34), Alberta (18) a Saskatchewan (13). Další pracovaly v provinciích Britská Kolumbie, Québec, Manitoba a Nova Scotia. 10/ O Jiřím Cornovi naposledy Ivanov, M.: Čech v Kanadě. Praha 1994.